iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Fiala táhne ČR do válek s Bidenem, lidi, firmy do chudoby

Čtyřiašedesátiletý premiér Petr Fiala vystudoval za dr. Husáka, a teď se mu zalíbilo spojení s USA, Bidenem, který když se stane prezidentem, musí dobývat svět válkou. Protože i válkami se může získat bohatství, jako toho chtěl dosáhnout Hitler. Biden našel pomocníka na Ukrajině, u komika Zelenského, jemuž je naprosto jedno, kolik milionů lidí na Ukrajině i jinde zemře, a jak bude část zničena bývalého Sovětského svazu.

Fiala se na tom chce podílet, aby něco v životě dokázal. Biden to vítá, protože Amerika je od Ukrajiny hodně vzdálena, a také nechce sám přijít o život. Poblíž ČR je Ukrajina, která dříve částečně patřila i do ČR a SR, a Fiala tak může snadno zapojit do války na Ukrajině proti Rusku i ČR. Vedle zbraní i české a slovenské vojáky, protože i na Slovensku se našli přátelé USA, jako prezidentka Čaputová a premiér Heger. I těm je jedno, kolik lidí na Ukrajině bude v hrobě, a jak bude Ukrajina zdevastovaná.

A tak dnes uvažuje a myslí i znovu zvolený předseda ODS Fiala, který tlačí ČR do chudoby a zkázy. Přitom na Ukrajině žádná válka nemusela být, kdyby byl na Ukrajině místo komika Zelenského v čele země rozumný politik Janukovyč, nebo politik Izraele, která se už snažila válku na Ukrajině ukončit. Jenže Biden musí dál bojovat, protože dalším jeho pomocníkem je Brit Johnson, který opustil EU a dal se do služeb USA a Bidena. Také totiž potřebuje byznys z války, jako je tomu Anglie zvyklá z minulosti. Nikomu nechtěla pomáhat, ani v EU, a tak z ní odešla.

X X X

RUSKÉ SMYČKY SE FIALA NEZBAVÍ, ŠKODA , ŽE JE VYSOKOŠKOLÁK, I ZÁPAD POTŘEBUJE RUSKO

Musíme se úplně vyvléci z ruské smyčky, řekl Fiala. Vláda chce v nejbližších týdnech přijít s komplexním pětiletým projektem zajištění energetické bezpečnosti České republiky. „Cílem musí být, se z ruské smyčky úplně vyvléci,“ „To bude znamenat velké investice, to bude znamenat změnu pro každého z nás. Ale pokud to teď neuděláme, spácháme tím vážný politický zločin na budoucnosti České republiky,“ prohlásil Fiala.

Je podle něj třeba vyřešit léta neřešenou závislost na fosilních palivech z Ruska, což označil za jedno z největších bezpečnostních rizik. Kabinet má podle něj připravené plány pro případ, že by se zastavily dodávky plynu z Ruska, které vojensky napadlo Ukrajinu. „Pokud to opravdu nastane, zvládneme to, i když to nebude jednoduché,“ dodal šéf ODS.

Za jeden z klíčových úkolů své vlády vlády Fiala označil zvládnutí uprchlické vlny. „Dokážeme tím předejít řadě vážných společenských problémů,“ řekl. „Čelíme největší uprchlické vlně od druhé světové války. V žádném případě to není ekonomická migrace?“

X X X

BANDEROVCI NA UKRAJINĚ A V POLSKU, S HITLEREM I PROTI RUSKU?

Azov, banderovci. Jaká je pravda o neonacismu na Ukrajině a v Rusku?

Vladimir Putin ospravedlňuje invazi na Ukrajinu tím, že je potřeba ji denacifikovat. Údajné neonacistické podhoubí v napadené zemi spojuje třeba s takzvanými banderovci, s plukem Azov. Rusové tomu věří, nevykazuje však známky pokřivené ideologie spíše jejich režim? Odborník na extremismus Miroslav Mareš z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v rozhovoru pro CNN Prima NEWS demaskuje mnohé mýty a lži, v jejichž jménu se teď na východě zabíjí.

X První otázka nemůže znít jinak: Je na Ukrajině co denacifikovat?

Nelze popřít, že tam skutečně působí určité neonacistické organizace. A také že před několika lety nabyly jistého vlivu; někteří neonacisté třeba zasáhli do struktur praporu a později pluku Azov i dalších polovojenských či vojenských jednotek. Pokud už ovšem přijmeme tezi o potřebnosti zmíněné denacifikace, je nutné jedním dechem dodat, že by ji Ukrajina dozajista zvládla sama, případně s pomocí mezinárodních partnerů v oblasti civilního boje proti extremismu. Tím spíš, že podobné excesy v posledních letech nebyly tak závažné jako dříve. Denacifikaci prostě nelze chápat jako ospravedlnitelný důvod k agresi vůči druhému státu, při níž hynou tisíce civilistů, kteří s nacismem nemají vůbec nic společného.

X Byť nějací neonacisté na Ukrajině jsou.

Stejně jako v celé řadě jiných zemí. Počet ukrajinských neonacistů a jejich moc není třeba přeceňovat, přestože je nutné je monitorovat a potírat jejich negativní činnost. A aniž bych chtěl zlehčovat soudobé neonacistické zločiny ve světě, masakr v Buči uskutečněný údajnými denacifikátory je rozsahem a brutalitou zásadně převyšuje.

X Zmínil jste pluk Azov, jednotku speciálního určení bojující už od roku 2014 proti proruským separatistům. Ruská propaganda jej zmiňuje velmi často, co má ale Azov dnes doopravdy společného s nacismem?

Je toho jistě méně než dřív. Vliv neonacistů na fungování Azovu je nyní méně patrný, přesto asi není zcela nulový. V jedné reportáži BBC z letošního března se kupříkladu objevil jeho voják, který měl na rameni symbol SS-Totenkopf, subkulturní element neonacismu tedy zjevně úplně nezmizel. Zasaďme si to ovšem do širšího kontextu – vedení Azovu se od neonacismu distancuje, hlásí se k ukrajinskému národovectví. A mimochodem, stejný nacistický symbol se objevil i na snímcích vyznamenávaného bojovníka tzv. Doněcké lidové republiky, tedy proruského uskupení.

X Používá pluk Azov běžně symboliku spojenou s nacismem?

Není sporu o tom, že v roce 2014 ji používal. Změnilo se to až postupem času – upozadil černé slunce, které sice má vazby i na pohanskou scénu, v dané kombinaci s jinými symboly však celkem jasně poukazuje na nacismus. O tom ostatně svědčí i spolupráce členů Azovu s otevřeně neonacistickou organizací Misanthropic Division. Dnes Azov za svůj hlavní symbol považuje něco, co připomíná vlčí hák využívaný nacisty, sami členové pluku jej však označují za kombinaci písmen I a N, což má údajně vyjadřovat ideu národa. Mimo to využívají ukrajinský trojzubec.

X Vnější oficiální prezentace Azovu se tedy umírnila.

Zůstal v ní sice silný ukrajinský nacionalismus, jeho součástí už ale nejsou zjevné neonacistické prvky. Ani příslušníci jednotky se už tohle propojení nesnaží zdůrazňovat, jak to někteří na sociálních sítích činili třeba v letech 2014, 2015. K Azovu tehdy skutečně přešla například velká část neonacistické scény fotbalových chuligánů.

X Je pravda, že se k Azovu hlásili mnozí evropští a dokonce též američtí neonacisté?

Ano, roku 2014 bojovali v jeho řadách, později za ním jezdili na Ukrajinu na výcvik. Tohle všechno Rusové využili k propagandě. Neonacistické tendence na Ukrajině se pokoušeli sami podněcovat nasazováním svých lidí, využíváním falešných profilů na sociálních sítích. Důležité je, že musíme rozlišovat Azov jako řádný pluk ukrajinských bezpečnostních složek a Hnutí Azov, které je přece jen kontroverznější.

X Rusové nepoukazují v souvislosti s neonacismem na Ukrajině jen na Azov, ale i na takzvaný Pravý sektor. Co je to za organizaci?

I Pravý sektor má několik podob. Existuje politická strana toho jména, která vznikla v kontextu majdanských událostí. V jejích řadách se seskupily některé elementy, které dříve patřily k vyhraněným postbanderovským strukturám. Politické výsledky Pravého sektoru jsou ale katastrofální, ve volbách nezískal parlamentní zastoupení. Je nicméně pravdou, že zmíněné elementy vytvořily vedle politické strany i jednotku, která má ještě volnější vazbu na bezpečnostní složky – tzv. Dobrovolnický ukrajinský sbor Pravého sektoru.

X Před chvílí jste letmo zmínil banderovce, někdejší představitele boje za ukrajinskou nezávislost. Rusové je řadí k nacistům, Ukrajinci je mají za hrdiny. Co z toho je blíž pravdě?

Českou optikou je to složité posoudit. U nás bylo časté opírat se o dědictví heroizace boje proti banderovcům.

X Což je chyba?

Určitě není rozumné si banderovce a jejich předchůdce idealizovat. Už od 20. let minulého století existovala velká řada různých ukrajinských nacionalistických organizací včetně těch inspirovaných fašismem. A jeden z jejich nejvýraznějších představitelů Stepan Bandera se nepochybně podílel též na akcích, které se i z tehdejšího pohledu daly označit za teroristické.

X Myslíte atentát na polského ministra vnitra Pierackého z roku 1934?

Ano. Za něj byl Bandera původně odsouzen k trestu smrti, později to bylo zmírněno na doživotí. On a jemu podobní Ukrajinci tehdy bojovali za samostatnost svého národa zejména proti Polsku a později Sovětskému svazu, proto u tamních nacionalistů následně došlo i na kolaboraci s německými nacisty. Snili o nezávislé Ukrajině v rámci nového evropského pořádku pod nacistickým vedením. Když se jim to kvůli nesouhlasu nacistických pohlavárů a neúspěchům Wehrmachtu nepodařilo, dostali se do konfliktu i s Němci. Jinak ovšem skutečně docházelo k různým brutálním scénám, například na Volyni mělo být Ukrajinskou povstaleckou armádou zavražděno podle některých zdrojů až 100 tisíc civilistů.

X To je šílené číslo.

Docházelo k tomu ale v kontextu celkové brutality, která se na tomto území odehrávala už od konce první světové války. Přístup Ukrajinců hodně ovlivnil hladomor. Za vysoký počet jeho obětí často obviňovali bolševiky a Stalina, a i tahle drsná zkušenost později posilovala agresivitu banderovců. Samozřejmě v kontextu celkového brutálního charakteru války na východní frontě a v jejím týlu.

X Je paradoxní, že Rusové označují Banderu za nacistu, přestože strávil podstatnou část války v německém koncentračním táboře.

I proto říkám, že historie je komplikovanější. Jakmile se Banderovi nesplnilo přání samostatné Ukrajiny v rámci nového evropského řádu, byl uvězněn v Sachsenhausenu. Zacházení s ním zřejmě nebylo tak kruté jako u ostatních, propuštěn byl už v roce 1944. Přesto to berme jako důkaz, že Bandera byl Němci alespoň dočasně vnímán jako nepřítel. Pro jím ideově inspirované krajany je dnes především člověkem, který bojoval za ukrajinskou samostatnost. K takovému odkazu ho předurčil i způsob smrti, když jej roku 1959 v Mnichově zavraždil kyanidem agent KGB. Pro část Ukrajinců se i proto stal hrdinou.

X Jen pro část?

Ano, to mohu doložit osobní vzpomínkou: Když jsem se roku 2010 vracel z přednášky v Charkově, seděl vedle mě v letadle ruskojazyčný Ukrajinec z východu země, který přesně pro tohle neměl pochopení: „Jak u nás na západě země mohou uctívat toho darebáka Banderu?“ Musíme si uvědomit, že miliony Ukrajinců za druhé světové války bojovaly i v řadách Rudé armády, v zemi je proto dodnes velmi silné i toto dědictví. A banderovce věru nelze chápat jako ideální bojovníky bez poskvrnky, používali i dost brutální metody. Na druhé straně – jakmile se po válce stahovali přes české země na Západ, žádné boje už nevyhledávali. Snažili se projít v klidu.

X Československá propaganda je přitom popisovala jako krvežíznivé bandity, kteří se zvěrstev dopouštěli i na našem území. Jak to tedy bylo?

V českých zemích opravdu neměli o krutosti proti civilistům žádný zájem, byť od nich vyžadovali stravu a ubytování. Do střetů se dostávali jen v situacích, kdy se proti nim postavily zdejší bezpečnostní složky. Tímto způsobem došlo k několika přestřelkám, například ve Žďánickém lese. Zločinů proti obyčejným lidem se jinak dopouštěli spíš na Slovensku. Přinejmenším se to tak traduje; podle novější slovenské historiografie to totiž bylo tak, že ne všechny zločiny, které se běžně připisují banderovcům, měli na svědomí opravdu oni. Spoustu z toho prý spáchaly volnější kriminální bandy, nezřídka z Polska.

X Lze tomu věřit?

I kdybych na to přistoupil, banderovci minimálně v některých případech z let 1946 a 1947 stejně jednali brutálně; zdůrazňuji – především na Slovensku. Tam měli sympatizanty, což ale vlastně platí i pro české země. I na našem území měli totiž síť podporovatelů, rekrutujících se jak z představitelů řeckokatolické církve, tak z některých bývalých vlajkařů. Nelze pominout, že komunistický režim později problematiku banderovců milerád nadsazoval a zneužíval. Už jen proto, že se poválečným bojem proti nim pyšnila velká část lidí, kteří se pak v 50. letech angažovali v bezpečnostních složkách. Zpětně jim takové působení poskytovalo legitimitu bojovníků.

X X X

Miroslav Mareš (48). Politolog, odborník na extremismus. Vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Byl soudním znalcem v oboru kriminalistika. Je členem European Expert Network on Terrorism Issues.

X V českém vztahu k Ukrajině už dnes banderovci příliš velkou roli nehrají. Přijde mi ale pozoruhodné, že bolavý odkaz banderovců není na překážku ani současným polsko-ukrajinským vztahům.

Za tím bych viděl překonání historických výčitek. V Polsku je navíc poslední roky prokremelské spektrum mnohem slabší než u nás. Dříve jej Rusové bezpochyby využívali, zejména přes různá panslavistická a nacionalistická uskupení; v soudobém politickém boji se snažili rozdmýchávat emoce třeba přes někdejší zločiny banderovců na Volyni. Moskva obecně ví, že v Polsku nemůže uspět s narativem polsko-ruského bratrství, proto se snažila svou propagandu cílit konkrétně proti Ukrajincům. Pracovaly s tím i některé polské nacionalistické organizace, současná Putinova agrese ale všechno změnila. I polští nacionalisté většinově najednou považují za největšího nepřítele Rusko a Putina. Historické dědictví v podobě sporů s Ukrajinou už není pro Poláky tak silné, aby kvůli tomu hleděli na celý Zelenského stát jako na banderovce.

X Ukrajincům se skrze 80 let staré události nepředhazují jen sympatie k nacismu, ale i k antisemitismu. Jak se to slučuje s tím, že jejich prezidentem je nyní právě Zelenskyj, muž s židovskými kořeny?

Berme to jako signál, že antisemitismus na Ukrajině představuje pouze omezený problém, který je zvnějšku zveličován. Jistě, v každé společnosti existují různé proudy. I u nás byl za první republiky antisemitismus relativně silný, za protektorátu se našlo nemálo kolaborantských antisemitů. Mezi Ukrajinci byl ve stejné době asi o něco běžnější, zároveň se tam však nacházelo i větší množství antifašistů, za války spolupracovali i s židovskými odbojáři. Přestože se ukrajinští kolaboranti výrazně podíleli na některých pogromech z let 1941–⁠1943, nemyslím si, že jejich názory a činnost lze vztáhnout na celou společnost. Na Ukrajině pochopitelně byli a jsou antisemité, zároveň k téhle zemi ovšem patří i běžní lidé či poměrně výrazně medializované židovské struktury, které v současné době velmi silně podporují Zelenského.

X Což ruský pohled zcela ignoruje. Místo toho se kremelské hodnocení Ukrajinců hemží výrazy „nacisté“ či „fašisté“.
Pokud je to vztahováno k celé zemi či národu, jde samozřejmě o nesmysl.

X Pojďme si ty dva termíny blíže vyjasnit. Čím se nacismus vůbec liší od fašismu?

V tom se často neshodnou ani odborníci. Původní pojem „fašismus“ se objevil po první světové válce jako specifické označení italského hnutí a později i státu. Jeho charakteristickými rysy byl vypjatý nacionalismus, silný vůdce, důraz na stavovský stát, korporativismus v ekonomickém pojetí. Ve stejné době vznikl v Německu i nacionální socialismus. Také kladl důraz na silného vůdce, na sociální otázku, už tam ale nebyla tak značná potřeba korporativního státu. S oběma pojmy se od té doby různě pracuje. Komunističtí teoretici je například používali totožně, spíše upřednostňovali pojem „fašismus“. V jiných koncepcích se oddělují, tvrdý rasismus a antisemitismus podle nich náleží hlavně k nacismu. Někteří experti přiřazují pojem „fašismus“ takřka ke všem pravicově autoritářským hnutím. Jiní považují nacismus za podmnožinu fašismu.

X Vnímají Rusové tyhle dva pojmy jinak než my?

Záleží, v jakém kontextu je zrovna používají. Někdy je spojují s uskupeními, která skutečně přímo navazují na dědictví Třetí říše nebo na někdejší ukrajinskou kolaboraci s nacismem. Jenže jindy do toho zahrnují víc. Neonacistou je podle nich i každý, kdo chválí Banderu; což už je spornější. Stejně jako každý, kdo je – klidně i bez vazeb na historické konotace s druhou světovou válkou – ukrajinským nacionalistou. A dokonce i každý, kdo v jejich očích aplikuje takzvanou rusofobii – což si ztotožňují s odporem proti Putinovu režimu, nejen s výpady proti Rusům obecně. Rusové tedy s termíny „fašista“ a „neonacista“ zjevně hodně manipulují. Zajímavé je, že pojem „neonacista“ začali ve velké míře propagandisticky používat až relativně nedávno, dříve hovořili spíše o fašistech. I proto se v polských příručkách v roce 2014 psalo, že ruského trolla na sociálních sítích poznáte podle toho, když mluví o „fašismu“. Teď už je to jinak, i ruské prostředí je termínem „neonacismus“ zahlceno. Do značné míry právě v souvislosti s Ukrajinou.

X Proč ta změna?

Viděl bych dva důvody. Zaprvé: Výraz „neonacismus“ zní působivě. A zadruhé: Odpovídá terminologii, s níž i experti ze Západu začali před pár lety spojovat Azov a podobná uskupení. Ruské propagandě se to hodilo. Ve vlasti poukazovali: „Vidíte? Vždyť to o Ukrajincích říkají i na Západě…“

Putin má Hitlerovy metody? Poučme se z Mnichova. Jen nežijme v mýtu o zrádném Západu?

X Nevykazuje známky nacistického či fašistického režimu spíše současné Rusko?

Zase bychom se museli dlouze bavit o definicích nacismu či fašismu. Shodněme se spíš na tom, že v Rusku panuje autoritářský režim, který má velmi silné nacionalistické a imperialistické tendence, likviduje domácí opozici a vede brutální válku. Lze ho charakterizovat minimálně jako velmi silný, agresivní autoritářský nacionalismus. Někteří experti v téhle souvislosti už mluví o fašismu, jiní se ve svých vyjádřeních mírní. Jisté je, že jde o režim nebezpečný okolnímu světu i vlastnímu lidu. Jen nemůžeme zapomínat, že má v samotném Rusku velmi silnou podporu. V televizi sledujeme masová shromáždění, zfanatizované militantní mládežnické organizace v uniformách.

X A něco nám to připomíná.

Při pohledu na plný stadion v Lužnikách člověka napadne jak srovnání s Německem druhé poloviny 30. let, tak s dědictvím sovětského stalinismu. Jsou to stejné totalitní mechanismy, které je jen třeba zařadit do kontextu historického ruského velikášství. Dával bych si pozor na snahu spojovat Rusko za každou cenu s fašismem jen proto, abychom jej diskreditovali. Ono se, bez ohledu na nálepku, kterou mu z politologické teorie přiřadíme, svým chováním diskredituje samo.

X Mimo jiné i svým pokrytectvím. Jak se může na jedné straně chlubit bojem proti domnělým ukrajinským nacistům a na druhé tleskat Putinovým žoldákům zvaným Vagnerovci, kteří mají těla potetovaná hákovými kříži?

Problém je, že k běžným Rusům se informace o hákových křížích na kůži Vagnerovců nedostane. U nich jsou Vagnerovci prezentováni jako drsní chlápci, kteří v cizině bojují za ruské zájmy, krytí za fasádou údajně soukromé firmy. Přitom u Vagnerovců skutečně nalezneme povícero jedinců s neonacistickou minulostí. Hodně se zapomíná na to, že ruská neonacistická scéna byla ve druhé polovině první dekády 21. století opravdu silná. Ano, ukrajinští neonacisté před lety prováděli různé násilnosti třeba na Romech, jenže nedlouho před tím páchané zločiny ruských neonacistů zpětně působí ještě hůř, vždyť měly snad až 600 obětí! Docházelo k opakovaným vraždám Středoasijců a Kavkazanů v parcích, brutálně se popravovali političtí oponenti, ruští neonacisté jistému Tádžikovi klidně uřízli hlavu. V podobně hrozných činech se přitom zhusta angažovali jak pozdější Vagnerovci, tak bojovníci za separatisty v Luhanské a Doněcké republice.

x Prošly jim ty zločiny?

Některým ano, některým ne. Vybrané skupiny násilných pachatelů byly zavírány již na přelomu první a druhé dekády. Ideologičtí neonacisté i řada nevyprofilovaných rasistických násilníků ale působila i nadále. Vůči skutečným neonacistům, kteří se hlásili k odkazu Vlasovců nebo ruské kolaborace s Hitlerem, došlo k tvrdému zásahu až v roce 2014, kdy se tito jedinci postavili proti Putinovi v souvislosti s jeho reakcí na Majdan a následnou válku na Ukrajině. Někteří ruští neonacisté tehdy emigrovali, vstoupili třeba právě i do různých ukrajinských krajně pravicových jednotek. Jiní se od neonacismu úplně odvrátili, místo hákových křížů začali nosit slovanské symboly nebo rudé hvězdy, zapojili se do bojů na Donbase.
A leckteří plynule přešli k Vagnerovcům.
Bojovali v Sýrii, kde se též podíleli na ukrutných zločinech. Bylo toho hodně, ví se třeba o případu Syřana, kterého upálili coby islamistu, byť šlo o naprosto nezúčastněného vesničana. Podtrženo sečteno: Když se zaměříme na počet obětí, ruský neonacismus jich má ve 21. století alespoň v oblastech mimo bojové zóny na svědomí více než ukrajinský.
Obávám se, že tohle by si Rusové vzhledem k masivní propagandě nenechali vysvětlit.
Bohužel. Obecně je to tak, že co my chápeme jako racionální přístup, to v Rusku prostě nezabere.

x Spoustě Rusů přijde normální okupovat cizí země, vnucovat jim svou vůli zbraněmi. Dá se tohle z kolektivního vnímání národa vůbec vytěsnit?

Potrvá to generace. A nezbytné je k tomu i vědomí porážky, čemuž se Putin samozřejmě snaží všemi silami zabránit. Nechce odejít jako poražený, bude podávat dílčí obsazení ukrajinských území jako vítězství, ač se mu nepodaří dosáhnout původně stanovených cílů. Nežijme v iluzi, že se současný ruský přístup k nazírání na svět může v dohledné době změnit. Už jen proto, že rozhodně není vázaný čistě na Putina. I pokud by se současnému vládci Kremlu něco přihodilo, snaha o rozšiřování moci agresí, případně pocit velikosti i na úkor hospodářských ztrát a sociálního zajištění v mnoha Rusech beztak zůstane. Lidem tam často přináší životní radost především právě pocit imperiální velikosti. Jsou tuze rádi jeho součástí. Mějme na paměti, že putinovský režim a jeho podporovatele nelze vnímat odděleně.

x Takže si minimálně za našich životů nikdy nepřipustí, že agresorem na Ukrajině byli ve skutečnosti oni?

Nepřipustí. Jistě, je možné je vojensky zatlačit, alespoň dočasně a na některých místech. Jejich mentalitu tím ovšem nezměníme.

X X X

Putin chce zlepšit velení invaze na Ukrajině. Povolal generála z bojů v Sýrii.

Velení operací ruských invazních sil na Ukrajině převezme generál Alexandr Dvornikov, který má bohaté zkušenosti z bojů v Sýrii. Za úkol bude mít zlepšit koordinaci mezi jednotkami, která byla od začátku invaze 24. února špatná. Napsal v sobotu server BBC News s odvoláním na nejmenovaného západního činitele.

Generálplukovník Alexandr Dvornikov, vrchní velitel ruských jednotek v Sýrii, předává prezidentu Putinovi snímek z
„Koordinace mezi různými velitelstvími byla opravdu špatná,“ sdělil zdroj uvedené informace. Podle něj tomu tak bylo proto, že ruské síly nebyly k takové práci vycvičeny. Rozhodnuto tak bylo, že operace bude řídit s cílem zajistit lepší koordinaci velitel Jižního vojenského okruhu Dvornikov.

„Tento konkrétní velitel má mnoho zkušeností s ruskými operacemi v Sýrii. Očekáváme proto, že se celkové velení a řízení zlepší,“ řekl citovaný činitel k osobě nově jmenovaného velitele ruských invazních sil generála Dvornikova.
Činitel poukázal na to, že Moskva se bude snažit dosáhnout nějakých úspěchů do 9. května, tedy do každoročních oslav porážky nacistického Německa ve druhé světové válce. Tím politické priority dostávají přednost před prioritami vojenskými.
Ruské jednotky se stahují ze severu Ukrajiny a přeskupují se. Podle přesvědčení ukrajinských představitelů, podpořeného informacemi západních zpravodajských služeb, se agresor chystá na mocný úder na východě a jihu Ukrajiny.
List Ukrajinska pravda napsal, že generál Dvornikov, vyznamenaný v roce 2016 titulem Hrdina Ruské federace, sloužil v letech 2000 až 2003 v Severokavkazském vojenském okruhu jako náčelník štábu a účastnil se války v Čečensku. Velitelem skupiny ruských ozbrojených sil v Sýrii byl jmenován v září 2015.

X X X

FIALOVI: ZBYTEČNÁ VÁLKA NA UKRAJINĚ, PROTI HITLEROVI ČEŠI NEBOJOVALI, ZÁPAD NEPOMOHL

Pokud bychom se v srpnu 1968 bránili, byly by tisíce mrtvých, říká historik Povolný.

Exprezident Klaus: Soudruzi Rakušan s Černochovou považují konflikt na Ukrajině za českou válku

Na okupanty mířila protitanková děla, z kasáren se potají odnášely zbraně, výsadkáři plánovali osvobození zajatého Dubčeka. Československo se však nakonec v srpnu 1968 proti invazi vojsk Varšavské smlouvy nebránilo. Historik Daniel Povolný v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak blízko jsme k tomu před 53 lety byli. Co by ozbrojený odpor znamenal? A jak by na něj zareagoval Západ?

X Co by se stalo, pokud bychom se v srpnu 1968 bránili?

Když se mě někdo zeptá, zda jsme se měli bránit, odpovídám opatrně: Bránit jsme se mohli. Jen bychom kvůli srpnu 68 neměli „pouze“ 137 mrtvých, nýbrž tisíce dalších. Byl by to masakr. A přitom bychom stejně nakonec prohráli a museli k mrtvým připočítat i obrovské materiální škody. Ony se i tak počítaly na miliardy. Invazní vojska sice tehdy nebyla trojnásobná, jak se při podobných situacích doporučuje, přesto měla výraznou převahu – Československo disponovalo více než 200 tisíci důstojníků a vojáků základní služby, druhá strana zhruba dvojnásobkem. Ve prospěch okupantů hrál i moment překvapení, byli na akci nachystaní.

Rozkaz zněl jasně: Nebránit se

Těsně před půlnocí z 20. na 21. srpna 1968 jej vydal ministr obrany Martin Dzúr. Bylo to s ním však složitější: Okolo deváté hodiny večerní byl totiž izolován od vlády a stranického vedení, na základě informace podané v bytě sovětského generála Jamščikova si myslel, že k obsazení Československa dochází se souhlasem většiny předsednictva ÚV KSČ. To byl omyl – stanovisko vedení KSČ naopak označilo tzv. „internacionální pomoc“ Varšavské smlouvy za agresi odporující mezinárodnímu právu. Dzúr se pravdu dozvěděl díky rozhlasu až ve dvě v noci, na operační správě generálního štábu se zhroutil. V pět hodin ráno po něm velitel okupačních vojsk generál Pavlovskij požadoval i odzbrojení československé armády, to už ovšem Dzúr odmítl.

X Jak by to tedy v případě naší ozbrojené obrany vypadalo?

Vojska pod sovětským velením by v první chvíli určitě obsadila pohraniční oblasti. Důležité je, že s úderem od východu se u nás nepočítalo. Prvosledové divize Západního vojenského okruhu byly rozmístěny tak, aby zastavily útok ze západu. Ve směru od NDR, Polska, SSSR či Maďarska působil jen druhý sled, navíc rovněž obrácený na západ. Generál Václav Prchlík ještě před srpnem odpovídal novinářům na otázku možného střetu se Sověty zhruba takto: „S nimi by bylo těžké bojovat. Déle by se dalo odolávat nanejvýš v městských aglomeracích.“ To by ovšem ze strany invazních vojsk znamenalo útoky dělostřelectva a letectva, čímž jsme u těch tisícovek mrtvých a nesmírných materiálních škod. A stejně bychom se nakonec neubránili.

X Takže marný boj?

Ano. Některé československé vojenské jednotky bezprostředně po okupaci vyvážely z kasáren zbraně. Předpokládaly, že přejdou na partyzánský způsob boje. V tomhle módu by teoreticky mohly vydržet týdny. Déle ovšem ne.

X Jinak by se československý odpor počítal na dny?

Dá se to důvodně předpokládat.

X Jak by na náš případný boj reagoval Západ?

My jsme tady běžně žili iluzí, že nám Američani pomůžou. Ale to byl absolutní nesmysl. Západ měl své zkušenosti už z roku 1956, kdy došlo k povstání v Maďarsku, které Sověti krvavě potlačili. Tenkrát sice Rakousko otevřelo Maďarům hranice, jinak se však v jejich prospěch nedělalo vůbec nic.

X Vlastně právě naopak – Američané v roce 1956 kritizovali maďarské vysílání Svobodné Evropy, když pobízelo k ozbrojenému boji proti sovětským okupantům.

Z pochopitelného důvodu – pokud by se tehdy kvůli Maďarsku něco strhlo, skončilo by to třetí světovou válkou, dost možná jaderným konfliktem. A bylo by vymalováno. My dva bychom se spolu dnes nebavili… Američané po roce 1956 slyšeli: „Vy jste Maďary vyprovokovali a pak jste se na ně vykašlali.“ O to víc pak byli v osmašedesátém opatrní. Jim se sice vývoj Pražského jara zamlouval, odmítali do toho však jakkoliv zasahovat. Třeba západoněmecký politik Franz Johann Strauss se někdy v té době ptal amerického prezidenta Lyndona Johnsona, co by USA dělaly, pokud by to v Československu dopadlo špatně a Sověti by v Praze začali zabíjet, deportovat lidi na Sibiř. Johnson odvětil: „Co bychom asi tak mohli dělat? Nedělali bychom nic. O třetí světovou nestojíme.“ Západ tenhle svůj přístup deklaroval téměř neustále, v Československu to ale nikdo nechtěl slyšet. A nevěřili mu paradoxně ani sovětští potentáti.

X Ne?

Byli totiž přesvědčení, že se Západ neustále pokouší sabotovat jejich práci. Že na Východ pořád posílá své špióny, snaží se tajnou operací získat Československo na svou stranu. Moskva si byla jistá, že pokud do vývoje u nás nezasáhne, Československo se ocitne na druhé straně barikády. Přitom o něco takového Alexandru Dubčekovi s Oldřichem Černíkem vůbec nešlo. Nechtěli vybudovat demokracii západního typu. Pro KSČ se snažili vybojovat legitimitu moci tím, že se vyrovnají se špatnou minulostí, umožní fungování konkurenčních politických stran. Jistě – za předpokladu, že zároveň získají potřebnou důvěru obyvatelstva a budou i nadále hrát vedoucí úlohu.

Z hlediska Sovětů tím byla otevřena Pandořina skříňka, pro ně byl podobný postup úplně nepochopitelný. Mám pro to vynikající příklad. Když se po okupaci měli výsadkáři ze 7. gardové výsadkové divize stahovat z Prahy, přijel do hlavního města jejich nadřízený generál Margilov. A při procházce centrem byl doslova pobouřen kluky, kteří po Václaváku chodili s dlouhými vlasy. Chápete? Viděl pár mániček a jenom tahle hloupost pro něj znamenala důkaz, že se vývoj v Československu skutečně ubíral špatným směrem. Že je proto dobře, že sem vlítli a udělali pořádek.

X Sověti měli svérázný pohled na řadu věcí. Tehdejší československá armáda sice ve východním bloku patřila mezi nejmodernější, v sovětských hlášeních se o ní přitom psalo, že je v rozkladu.

To je pravda, četl jsem to třeba v pamětech generála Alexandera Majorova. Základem bylo, že sovětská armáda fungovala na jiném principu. Kladla velký důraz na ideologickou přípravu. Byla zvyklá na hesla, rudé hvězdy, Leninovy a Brežněvovy obrazy. Voják měl mít neustále na očích, proč bojuje. A teď si představte, že Majorov přijede do Československa, kde hesla, vlajky, obrazy chybí. Záklaďák vám otevře skříňku a uvnitř má obrázek s nahou ženskou. To z Majorovova pohledu vypovídalo o zásadně zanedbané ideologické stránce.

V pamětech zmiňuje i jiné detaily. Popisoval třeba, co měl v průběhu červnového cvičení Šumava vidět, když letěl za generálem Kodajem: Po přistání mu údajně nejdřív polooblečený voják nabízel lahev piva, následně se od správce výcvikového prostoru dozvěděl, že armáda poslední půlrok vůbec necvičí, cesty tam zarostly travou, vojáci si opékají buřty a vodí si do areálu holky. Majorov se nad tím rozčiloval, přitom realita byla jiná. Kvůli obavám ze zasahování armády do politického vývoje totiž sice ministr národní obrany Lomský opravdu na konci roku 1967 zakázal velká cvičení, od jara 1968 už se ovšem zase cvičilo bez omezení.

X Možná by Sověti byli překvapeni, jak houževnatě by se tahle „armáda v rozkladu“ bránila.

No, překvapeni… Myslím, že by její případný srdnatý odpor vzali z úplně jiného konce. Představoval by pro ně důkaz, že zde skutečně existovala kontrarevoluce. Rozhodně by nepřipustili, že se ve svém odhadu spletli.

X Zvažovali před invazí možnost, že se Čechoslováci pokusí bránit?

Příliš s tím nepočítali. Podle mého se dá dokonce říct, že situaci přímo podcenili. Předně předpokládali, že jejich lidé Kolder, Bilak a spol. 20. srpna na jednání předsednictva ÚV KSČ odstaví Dubčeka z funkce, sami se ujmou moci, a proto budou mít mandát k pozvání spřátelených vojsk do Československa. Jenže to se nepovedlo. Z jejich pohledu to nebyla poslední chyba. Sověti si například byli jistí, že je československá společnost podpoří. Předpokládali, že alespoň část armády bude prosovětská. Načež přijeli a všichni byli proti nim.

X Jak reagovali?

Byli zmatení, rozladění. Vždycky na 21. srpen vzpomínají stylem, že dokud byla tma, všechno bylo v pohodě. Popisují, že je lidi na hranicích vítali. Neuvědomují si přitom základní věc: Češi zkraje netušili, že jde o invazi. Mysleli, že je to zase nějaké další cvičení, o kterém jim nikdo neřekl. Informace o okupaci vešla v širší známost až po rozednění. A tehdy – v tom se shodují všechna sovětská svědectví – už začínají problémy. Češi najednou u silnic otáčí a zamazávají směrníky, nikdo nepomáhá, neporadí správnou cestu, ve větších městech dochází k demonstracím, všude se objevují protisovětská hesla. Pro sovětské vojáky to je šokující: „Vždyť Češi nás srovnávají s hitlerovci!“ Nechápou to. Negativní chování místních jen násobilo negativní reakci sovětských vojáků. Jakmile přijeli do československých posádek, měli rozkaz, že pokud se zdejší vojáci nechovají vyloženě nepřátelsky, mají je nechat na pokoji. Sověti to však v řadě případů nerespektovali; jednali agresivněji, než bylo zapotřebí. Na Sověty se stačilo špatně podívat, nezasalutovat a posádka už mohla být označena za vzbouřenou.

Daniel Povolný (49)

Historik, pracuje pro Policii ČR, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, službu kriminální policie a vyšetřování.
O okupaci z roku 1968 napsal několik knih (např. Nejhorší den Československé lidové armády: 21. srpen 1968, Den hanby: 21. srpen 1969 v ulicích českých a moravských měst, Operace Dunaj: Krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968).

X Došlo mezi československou a okupační armádou k nějakým incidentům?

Vojáci po sobě nestříleli, nebylo k tomu ovšem zas tak daleko. Bylo opravdu dost jasné, na čí straně československá armáda stojí. V Lešanech u 33. protitankové brigády třeba postavili do palebného postavení tři protitanková děla. Oficiálně ze cvičných důvodů, tomu ovšem v rámci následného vyšetřování nikdo nevěřil. Jinde vojáci potají vyváželi z kasáren zbraně, u pohraničních útvarů se ke vjezdům stavěla vojenská technika, aby je Sověti nemohli obsadit. U 7. spojařského pluku v Litoměřicích při přísaze vypustili pasáž o internacionální obraně socialismu, vsunuli zmínku o obraně proti okupantům. Tam i jinde armáda půjčovala legálním orgánům radiostanice, aby se mohl šířit signál Československého rozhlasu, k tvorbě letáků se používaly vojenské tiskárny. Jedna rota 7. výsadkového pluku byla dokonce určena na osvobození Dubčeka. To nakonec nevyšlo, protože Sověti Dubčeka, Černíka a další čtyři vysoké představitele státu už jednadvacátého dopravili letecky do Polska, vzápětí do ukrajinských hor.

X Vážně bylo ve hře, že by se pokusili Dubčeka osvobodit?

Jistě. Jen si musíme uvědomit, že by Dubček měl kolem sebe sovětskou ostrahu. Ani představitelé okupační moci nebyli hloupí. O výsadkářích dobře věděli. Už druhý den po jejich odchodu z holešovských kasáren přišel sovětský velící důstojník a řekl něco jako: „My víme, že jsou venku. A bylo by dobře, pokud by se vrátili a nedělali blbosti.“ Víte, měli bychom v téhle souvislosti zmínit několik důležitých věcí. Předně fakt, kdo skupině ze 7. výsadkového pluku vydal rozkaz k pokusu osvobodit Dubčeka.

X Kdo?

Velící důstojníci Zpravodajské správy generálního štábu, kteří měli zřejmě zrovna upito. Klíčová však byla opravdu především již zmíněná komplikace, že se Dubček s ostatními ocitli mimo republiku a výsadkáři se tak za nimi neměli jak dostat. Existují teorie, že chtěli použít L-60 Brigadýr. Jenže… Víte, jak tohle letadlo vypadá?

X Ne.

Je to hornoplošník, který se používá třeba k práškování. Existoval sice i ve vojenské verzi, normálně se však do něj vešli maximálně tři lidé, dva další se teoreticky mohli držet podvozku. I tak byste s ním musel letět hodně nízko, dost kličkovat, aby vás Sověti nezachytili radarem. Tuhle variantu lze označit za absurdní. Jiné teorie mluví o tom, že by si výsadkáři pomohli s vrtulníky. Jenže veškeré letectvo bylo už před půlnocí 20. srpna uzemněné. Jelikož si ministr obrany Dzúr myslel, že se operace děje s posvěcením československé vlády, vydal vedle rozkazu k nekladení odporu pro pozemní jednotky i rozkaz zákazu letů nad celým Československem. Sověti pak natvrdo kontrolovali, jestli se na nějakém letišti něco nechystá. Vzlétnout se povedlo v jediném případě: S vrtulníkem Mi-1 uletěl do SRN podplukovník Vladimír Chadalík, velící 4. vrtulníkové letky v Havlíčkově Brodě. Do vzduchu se vznesl jednadvacátého hned po ránu, než na letiště dorazili Poláci. Uvedl, že vyráží prověřit počasí.

X Dzúrovy rozkazy odmítl splnit i generál Stanislav Procházka.

Pravda, i on stojí za zmínku. Generál Procházka byl velitelem Západního vojenského okruhu. Elitního okruhu, který by primárně nesl tíhu případného konfliktu se Západem. Procházka měl být nejprosovětštější důstojník celého Západního okruhu, svým způsobem jím vlastně i byl. Přesto v osudných chvílích sabotoval Dzúrův rozkaz, že se vojskům přicházejícím na naše území nemá klást odpor a musí se jim poskytovat maximální všestranná pomoc, neprovokovat je. Procházka se vzhledem ke své minulosti zachoval opravdu hodně překvapivě. Když mu někdo hlásil, že ho chtějí Sověti odzbrojit, dotyčného totálně seřval: „Žádné odzbrojování nebude!“ Zakazoval i to, aby někdo Sovětům podával vodu.

X Kde se to v dříve prosovětském generálovi vzalo?

Těžko říct, podobný postoj však zaujala i celá řada dalších důstojníků. Hodně z nich se odvolávalo na svou vojenskou čest, na vlastenectví. V případě Západního vojenského okruhu muselo hrát roli též určité naštvání. Vezměte si, že tam v červnu stejného roku probíhalo cvičení Šumava. Vojáci se Sověty navazovali družbu, absolvovali společné akce, vyměňovali si dárky, zvali důstojníky do rodin. A ti samí Sověti najednou přišli jako okupanti, kteří vyzývají k odzbrojení. Čechoslováky dráždilo pomyšlení, že když tady v červnu byli, už o blížící se okupaci museli vědět.

X Sovětský ministr obrany Grečko prý Dzúrovi vyhrožoval: „Pokud z československé strany padne jediný výstřel, budeš viset na telegrafním sloupu!“ Opravdu to řekl?

Ano, mám to potvrzené z několika na sobě nezávislých zdrojů. Dzúr měl podle Grečka viset buď na telegrafním sloupu, nebo na osice – jako Jidáš. Vidíte: Pokud by Grečko byl mužem činu, musel by svou výhrůžku splnit, jelikož zmíněný výstřel v zásadě vyšel. Jakmile totiž Sověti obsazovali letiště Hradčany, záklaďák na hlídce je předpisově vyzval „Stůj! Stůj, nebo střelím!“. A když se nedočkal odpovědi, vystřelil do vzduchu.

X Takže výstřel československého vojáka při okupaci přece jen padnul!

Padnul. Byl to ovšem titěrný incident. Pochybuju, že by se to ke Grečkovi doneslo. Obecně neměl žádný důvod Dzúra věšet. Tenhle Slovák se sice do funkce dostal jako Dubčekův člověk, minimálně do srpna 68 reprezentoval progresivní křídlo KSČ, pak se ovšem zachoval pragmaticky – začal táhnout se Sověty. Vypráví se, že si Grečka zavázal nákladnými dary, ani tak ale nebyly jejich vztahy ideální. Při jednání v Mukačevu 16.-17. září 1968 se vedla řeč o podobě umístění Střední skupiny sovětských vojsk.

Dzúr měl pro setkání jasný mandát, kam až může dojít. Grečko na něj tlačil, aby vyčleněných letišť, kasáren, výcvikových prostorů a samozřejmě též sovětských vojáků bylo v Československu víc. Dzúr dokola vysvětloval, že to odsouhlasit nemůže, jelikož k tomu nemá povolení. A Grečka to úplně sebralo. Generál Šmoldas vzpomínal, že ho někde v lesíku spatřil, jak před Dzúrem brečí: „Podívej na mé ruce! Obě jsou zraněné kvůli osvobozování Československa z pětačtyřicátého! A vy mi teď uděláte tohle!“ Podobný přístup byl pro určitý počet sovětských důstojníků typický. Srpen 1968 osobně brali jako druhé osvobození Československa.

X Zrovna Dzúr byl rozporuplná postava. V srpnu 68 vydal rozkaz, aby se okupantům nevzdorovalo. Současně však také odmítl sovětský pokyn k úplnému odzbrojení československé armády. A v roce 1969 už v den výročí invaze velel násilnému potlačení nepokojů.

Jistě, z osobnostní stránky byl problematickou figurou. Ví se například, že když se stal ministrem, tak si zavolal jednoho svého kamaráda a řekl mu: „Hele, od teď si spolu už netykáme.“ To přece o Dzúrově charakteru leccos vypovídá. Moc třeba chtěl být náčelníkem generálního štábu, na to ovšem neměl. Místo něj se jím stal Karel Rusov, rozený Russvurm. Dzúr se k němu prý poté choval dost nevybíravě. Generál Rusov později vzpomínal, že na něj třeba útočil: „Čo ty seš? Buď Němec – a to je špatně. Anebo Žid. A to je taky špatně.“

X K nekladení odporu Sovětům nevybízel jen Dzúr, ale i prezident Ludvík Svoboda. Jakou roli v tom hrál důstojník NKVD Piotr Kambulov, jehož Sověti v srpnu 1968 za Svobodou přivedli?

Určitou snad ano. Už za druhé světové války mu majora Kambulova přidělili jako osobního strážce, který zároveň sloužil tak trochu i coby dozor. Hned dvakrát pak údajně Svobodovi zachránil život, například při bitvě o Kyjev jej instinktivně zalehnul během německého dělostřeleckého přepadu. V osmašedesátém tedy Sověti vzali Kambulova do Prahy proto, aby Svobodovi připomněl, co SSSR dluží. Že by se měl zachovat tak, aby téhle zemi neuškodil. Pravda je taková, že Svoboda to věděl i bez Kambulova. Ne náhodou se říká, že byl agentem NKVD.

x Byl?

Nedá se to ani potvrdit, ani vyloučit. Na určitém místě jeho pamětí to však z toho kouká. Sověti by jistě nepustili do čela čs. jednotky a později i celého armádního sboru nikoho, kdo by neměl jejich důvěru.

X Dodnes se navíc spekuluje, že Kambulov na Svobodu něco věděl.

Spekulovat se může, ale nic víc. Svoboda to ve svých pamětech nenapsal. A jistá je tak zpětně jediná věc: V roce 1968 se do značné míry zachoval ve prospěch Sovětů.

X Byl mezi tehdejšími politickými špičkami Československa vůbec někdo, kdo vyzýval, abychom se okupaci bránili se zbraní v ruce?

Pokud vím, nikdo. Musíme si uvědomit, co to bylo za lidi. Všichni už dlouhé roky patřili ke KSČ, měli se Sověty hodně blízké vztahy. Ani v roce 1968 jim nedávalo smysl, že by SSSR měl být nepřítel. Že by se proti němu mělo bojovat.

X Ani v případě předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského, který měl své zkušenosti, jelikož byl v 50. letech po vykonstruovaném procesu vězněn?

Ani v jeho případě. Všichni včetně Smrkovského byli přece komunisti. A ta ideologie prostě nedovolovala jít proti internacionálním bratrům. U Smrkovského navíc hrálo roli ještě něco: Pamatoval si, jak to vypadalo během druhé světové války, za pražského povstání. Stejně jako František Kriegel na vlastní oči viděl, jak lidé v boji umírají. Nechtěl další krveprolití nevinných. Proto se stejně jako ostatní spokojil s prohlášením, že okupace je v rozporu s mezinárodním právem, neinicioval žádné rozkazy k obraně státu. Věděl, že situaci je třeba vyřešit jednáním.

x Jako populární tvář Pražského jara si pak užil své, byl zbaven všech funkcí, vedla se proti němu štvanice, sledovala jej StB. Došlo často na podobně smutné osudy i mezi československými vojáky?

Pochopitelně, jen vyhozených důstojníků bylo od srpna 1968 do roku 1975 přes sedm tisíc. Pokud bych měl někoho vybrat, opět zmíním generála Prchlíka. V rámci Pražského jara se vyhoupnul na místo vedoucího 8. oddělení státně-administrativního ÚV KSČ, které mělo na starost stranický dohled nad armádou a vnitrem. Pracoval na nové obranné doktríně státu, podle níž by Československo nebylo tak svázané s oficiální linií Varšavské smlouvy. Po cvičení Šumava veřejně kritizoval sovětskou armádu, protože si svůj zdejší pobyt oproti plánům protáhla. Sovětům se jeho poznámky hrubě nelíbily. Hodně tlačili, aby za to dostal přes prsty. Jenže generál Prchlík byl populární, takže vyhodit jej Dubček nechtěl; musel si pomoci reorganizací – zrušením celého oddělení. Se vším všudy došlo na Prchlíka až po srpnu 68.

x Co přesně ho potkalo?

Nejdříve jej vyhodili z armády, pak s ním byl soudní proces – podle obžaloby měl vyzradit tajné informace o Varšavské smlouvě. Zavřeli ho na Borech, sebrali mu hodnost i vyznamenání. Když se konečně dostal z vězení, dělal až do důchodu asfaltéra, celou dobu byl sledovaný StB a Vojenskou kontrarozvědkou. Představte si, že aby neškodil rodině, raději se od ní separoval. K manželce se chtěl vrátit právě až v důchodu, při návštěvě u ní však dostal infarkt a umřel.
Hodně smutný příběh.
Bohužel nešlo o výjimku, po srpnu 68 trpěli kvůli svým postojům v mnohých případech nejen vojáci, ale i jejich rodinní příslušníci. Manželky byly vyhazovány z práce, děti se nemohly dostat na střední a vysoké školy. StB se také intenzivně snažila naverbovat jejich přátele i sousedy, aby práskali, co kdo dělá, s kým se kdo stýká. Režim se zkrátka za „zradu“ uměl pomstít, aby to opravdu bolelo. A to i vojáky, kteří byli zvyklí zatnout zuby.

X X X

Daniel Povolný (49)
Historik, pracuje pro Policii ČR, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, službu kriminální policie a vyšetřování.
O okupaci z roku 1968 napsal několik knih (např. Nejhorší den Československé lidové armády: 21. srpen 1968, Den hanby: 21. srpen 1969 v ulicích českých a moravských měst, Operace Dunaj: Krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968).

X X X

Basketbalisté Prahy blíž k play-off. Vedou 1:0

USK vyhrál tři čtvrtiny a získal výhodu

1. Předkolo play-off Kooperativa NBL 2021/2022. USK Praha – NH Ostrava 88:84 (23:19, 48:42, 66:63)

Výhodu začínat doma v předkole play-off, které se hraje na dvě vítězná utkání, měly Sovy. Do vedení šla ale Ostrava, která si především pod košem počínala velmi zkušeně a těžila z brzkých dvou faulů Fuxi a Macháče. Na druhé straně si v první čtvrtině udělal tři osobní chyby Bohačík. Sovy nakonec vyhrály druhé dějství 23:19, přestože neproměnily čtyři šestky. Štěrba v třinácté minutě posunul svůj tým na rozdíl deseti bodů 32:22, ale pak se jeho tým dopustil dvou ztrát a umožnil Ostravě dvoubodové manko umazat. Následovaly vyrovnané minuty a závěr čtvrtiny nakonec patřil USK.

Poločasové skóre 48:42 bylo spravedlivým průběhem. Nejlepším střelcem s 16 body byl Radukič, na domácí straně dvanácti bodový Vlk. Pražané začali po návratu z šaten šňůrou 6:0, ale Ostrava včas zareagovala. Přesto Mangas trojkou poslal USK v pětadvacáté minutě do jedenáctibodového vedení. Jenže hosté mají Vanna a Radukiče, kteří kontrovali a bodové manko stáhli. Sovy si stále hájily vedení, ale sedmi body Bohačíka na konci čtvrtiny se Ostrava dostala na 66:63. Drama mohlo začít.

První pětiminutovku vyhráli domácí 10:6, ale čtyři minuty před koncem byl stav stále napjatý 76:72. Oba týmy zpomalily hru a taktizovalo se. Radukič ze šestek snížil na 78:77 a do konce byly necelé tři minuty. West dává těžkou dvojku, na druhé straně skvělě v obraně Švec a Radukiče a Mangas trestá dvakrát z šestky. 82:77 a minuta a půl do konce. Bohačík dává po útočném doskoku, ale Mangas ho na druhé straně úspěšně roztancoval. Vann rychlá dvojka na 84:81 a už se takticky fauluje, protože do konce zbývá 17 sekund. Ostrava si vybrala znovu Mangase a ten nepohrdnul. Stav 86:81 a Ostrava má míč. Oddechový čas vytvořil slušnou střeleckou pozici pro Radukiče na trojce, ale ten míjí a skóre tak uzavírá West z šestek.

Nejlepším dnešním střelcem se stal s 28 body Vann. Na straně domácích to byl s 24 body Mangas.

Adam Choleva (trenér NH Ostrava): „Gratuluji domácím k vedení 1:0. Byl to velice zajímavý zápas. Bojovalo se a na obou stranách byly vidět zajímavé akce. Pro nás se špatným koncem. Musíme se z toho poučit. Byly tam chyby, ale zároveň dobrý zápas z naší strany. Mrzí nás první poločas, kdy jsme nebyli úplně koncentrovaní v obraně, nechali jsme se hloupě porážet jeden na jednoho. Druhý poločas už byl dobrý, ale nedokázali jsme se trefíš z venku. Kdyby nám tam spadly o dvě trojky víc, věřím, že jsme vyhráli. “

Josh King (trenér USK Praha): „Jsme rádi, že jsme vyhráli. Posledních pár zápasů jsme se trápili a o to těžší vyhrát je. Po většinu utkání jsme kontrolovali hru, přesto jsme měli štěstí, že jsme se vyhráli. Říkal jsem to hráčům v šatně, že každý, kdo dnes hrál výhře přispěl, ale v pondělí musíme být mnohem silnější a fyzičtější. V některých fázích jsme díky tomu přestali hrát naši hru. Ostrava má dobrý tým a bude to boj.“

Jiří Dedek (hráč NH Ostrava): „Těžce se to hodnotí. Přijeli jsme pro výhru. Zápas se táhnul a byl vyrovnaný. Prohrávali jsme o pár bodů. V druhém poločase jsme se dostali na tři body a nechali si dát lehký koš. Bohužel tyto lehké koše v takovém zápase znemožňují se do něj vrátit. Právě ty lehké koše nám ten zápas prohrály.“

Onřej Švec (hráč USK Praha): „Začali jsme trochu nevýrazně. Pořád to bylo nahoru dolů. Jednou jsme se dostali do většího vedení jedenáct bodů. Měli jsme problém to udržet a měli jsme hloupé ztráty. Nebylo to z tlaku soupeře, ale z driblinku a nedorozumění. Naštěstí jsme vyhráli, ale na konci nám dělal problém doskok. Chceme ukončit tuhle sérii v Ostravě.“ /mš/


Nastavení cookies