Syn šéfa poslanců Ano Faltýnka kupuje v Brně domy...

iSPIGL

internetové noviny ispigl.eu

Vložil/a autor, Po, 05/11/2020 - 15:20

in

Ze zákulisí

...kamarádi i v base: Se Švachulou jsme kamarádi, ale ´koně jsme spolu nekradli´. Když se dva lidi baví o třetím, nemůžete tomu zabránit, tvrdí syn velkého politika Faltýnka, který se do velké politiky dostal jen díky Babišovi, protože když byl dříve v soc. dem, byl několik let jen obyčejný zastupitel v Prostějově. Dnes je pravá ruka Babiše a šéfuje poslancům Ano. Babiš se několikrát svěřil médiím, že si na Faltýnka musí dávat pozor, protože táhne do popředí své známé. Babiš z mnoha lidí udělal milionáře. Když se stali poslanci, nebo jinde získali významné funkce, hned si vzali milionové úvěry. Bez Babiše by na to neměli.

JAK SE PODNIKÁ SYNOVI FALTÝNKA S KAMARÁDY V BRNĚ, NĚKTEŘÍ I V BASE

Moje jediné provinění je takové, že znám některé osoby z brněnské kauzy Stoka. „Nikdy nemůžete ovlivnit, jak o vás někteří lidé mluví,“ říká v exkluzivním rozhovoru Jiří Faltýnek z brněnského hnutí ANO. V rozhovoru také popisuje, jak se mu podařilo koupit dům a že rodinná vazba prodejce s obviněným v korupčním případu byla čistě náhodná. „Dům jsme s manželkou z velké části pořídili díky hypotečnímu úvěru,“ vysvětluje Faltýnek junior.

Vy jste na začátku března oznámil, že chcete dočasně pozastavit členství v hnutí ANO, že se „chcete zkoncentrovat po masivní mediální masáži”. Co vás k tomu vedlo, co bylo spouštěcím momentem a co cílem tohoto aktu?

Tohle je poměrně složitá věc, která nevzešla vzhledem k situaci s koronavirem v platnost. Tu moji žádost musí odsouhlasit předsednictvo hnutí a rozhodovat o tom bude, až se fyzicky sejde.

Když si sám pozastavíte členství, to nemá platnost?

Ne, platnost takového rozhodnutí se odvíjí podle stanov až od odsouhlasení předsednictva. To by mělo rozhodnout, jak se svolá.

Kdybyste měl odůvodnit, proč si pozastavujete členství v hnutí ANO, jak by takové odůvodnění znělo?

Důvody uvádím ve své žádosti a byl bych milerád, aby se mohla na předsednictvu odprezentovat co nejdříve. Pak se mohu o ty důvody podělit veřejně.

Jako pozorovatel toho, co se děje v hnutí ANO v Brně, předpokládám, že to souvisí s aktuálním vývojem. S takzvanou kauzou Stoka, ve které jsou obviněni někteří brněnští politici v čele s Jiřím Švachulou, rušením místních organizací v Brně…

Dá se to tak říct, ale podrobněji to chci rozebrat, až to moje rozhodnutí o pozastavení členství vejde v platnost prosím.

V souvislosti s kauzou Jiřího Švachuly se v policejních dokumentech, v médiích, skloňovalo i vaše jméno. Jaký jste spolu měli vztah, znáte se dobře, jste přátelé?

Jsme kamarádi dlouhá léta. Kolegové v politice, přátelé dobrého vína. To je tak v kostce všechno. Média to prezentují jako kdybychom byli bratři, kteří spolu kradou koně, ale to tak vůbec není. Nepotkávali jsme se denně, viděli jsme se třeba jednou za dva měsíce. Třeba když mi zavolal, že pořádají nějakou degustaci vína, tak jsem do jeho vinotéky přišel.

Jenže právě v té Švachulově vinotéce měla policie prostorový odposlech. Kdybyste měl nějakým způsobem popsat to, co se kolem Švachuly odehrálo, jak by zněla vaše verze příběhu?

Já bych to nerad komentoval nebo hodnotil. V médiích běhá hodně moc informací, ale já nejsem člověk znalý té kauzy. Myslím si, že je potřeba počkat na soud, na hlavní líčení, kde zazní spousta nových a zajisté podstatných informací.

Vy se neobáváte, že si detektivové Národní centrály proti organizovanému zločinu přijdou i pro vás?

Já se toho neobávám. Ale řečeno s klasikem, může se stát cokoliv.

Předpokládám, že jste se v té vinárně potkával s lidmi, kteří jsou v této kauze obviněni, obžalováni. Například s podnikatelem Samanem El-Talabani, který je korunním svědkem policie a žalobců a případ na něm z velké části „rozjeli“ a „postavili“. Jaké máte vztahy s ním?

Nulové. Ve svém životě jsem ho viděl asi pouhé dvě minuty. Během dvou minut si k někomu žádný vztah nevytvoříte.

On, Saman El-Talabani, to tak ale nevnímá, mluvil o vás a vašem otci hodně. Talabani mluvil o tom, že jste byli s otcem okradeni. „Do zločinecké organizované skupiny lze zařadit i Jiřího Faltýnka, který z titulu své pozice u Tepláren Brno přímo ovlivňuje veřejné zakázky zadávané tímto subjektem spřízněným firmám,“ objevilo se v policejním spisu. „Žes okradl Faltýnky a žes jim dal třicet procent místo těch padesáti, jak jste se domluvili. Tak toto vykládal Trunečka o tobě, aby se ochránil,“ říká na nahrávce El-Talabani. V konverzaci ve vinotéce také zaznívalo označení „efka“, kterým jste podle detektivů míněni vy s otcem. „Sám říkáš, že říkají lidi o mně, že jsem někomu já něco stopil. Já jsem nikomu nic nestopil. Ani efkovi starýmu, ani efkovi mladýmu,“ říkal například Jiří Švachula. Jaké pro to máte vysvětlení, komentář?

K tomu nemám co říct. Bez komentáře. Když se dva lidi baví o někom třetím, tomu nikdy nemůžete zabránit. Já jsem o těhle rozhovorech vůbec nevěděl, a netušil jsem, že se o mně takto baví. Proto mě to byla naprostá novinka. Velké překvapení.

V Hospodářských novinách se teď aktuálně objevil další přepis odposlechu mezi Talabanim a Švachulou a jeho policejní výklad: „U tohoto sdělení vzniká podezření, že se jedná o podíl z ceny ovlivněných veřejných zakázek – tedy o vyvádění peněžních prostředků směrem k dalším členům stejné politické strany. Starým pánem, který je v rozhovoru zmíněn, pak je pravděpodobně myšlen Jaroslav Faltýnek, první místopředseda hnutí ANO“. Můžete se k tomu vyjádřit?

Tento článek je již několikátá recyklace informací, které jsou známé. Ale chápu že za účelem zvýšení čtivosti tohoto média je to vhodné téma. Nicméně se domnívám, že je minimálně neetické uvádět v článku lživé nebo zavádějící informace jako například to, že jsem byl šéf představenstva Tepláren Brno, což není pravda a lze to jednoduše dohledat internetu.
U vašeho otce, místopředsedy hnutí ANO Jaroslava Faltýnka, policie kvůli kauze Švachula byla, dokonce si odnesla nějaké věci. Také jste měl podobnou „návštěvu“?

Ne. Nikdy.

Kdybyste to měl v kostce shrnout, tak tvrdíte, že vaše případná angažovanost v kauze Švachula se limitně blíží nule?

Dá se říct. Moje jediné provinění je takové, že některé osoby z této kauzy znám. Nikdy nemůžete ovlivnit, jak o vás někteří lidé mluví.

Náhodná realitní transakce

No počkejte. V souvislosti s vámi se objevily informace o vaší účasti ve statutárních orgánech Tepláren Brno a následné stavbě domu…

Pojďme si říct fakta. Za prvé. Představenstvo tepláren, které zajišťuje vedení té společnosti, je kolektivní orgán, který měl šest členů. Já jsem byl rok místopředseda představenstva, za ten rok jsem se s činností té společnosti v podstatě seznamoval. Odešel jsem od počítače, na kterém jsem psal znalecké posudky, a jel jsem na představenstvo tepláren.
Jakou jste měl odbornost tam usednout, když říkáte, že jste se s činností společnosti rok seznamoval?

Ekonom. Pro mě to ale byla nová věc, kterou jsem se učil. Seznamoval jsem se s organizační strukturou té společnosti, se zákonem o veřejných zakázkách. Plus se tam řešily letité soudní spory, které jsme si museli nastudovat. Společnost má také rozsáhlé investice, studovali jsme proto pozorně i je. Jsem člověk, který o věcech rád něco ví, než o nich rozhoduje. Zhruba po roce se mi do té problematiky podařilo proniknout.

Jiří Faltýnek, který je zastupitelem Brna, byl v minulosti mimo jiné ve vedení městské firmy Teplárny Brno.
Ovšem teplárna přiklepla za vašeho působení stamilionové zakázky podnikatelu Ivanu Trunečkovi, který je stíhaný v brněnské kauze s krycím názvem Stoka. Napsalo se o tom hodně článků.

Já jsem v té době jako zástupce společnosti, který měl podpisová práva, nikdy nepodepsal jedinou smlouvu s panem Trunečkou. Nemám problém tyto skutečnosti doložit, kdyby to po mně někdo chtěl, bez problémů to doložím.

Pro člověka, který chodu té firmy nerozumí, a něco se tam děje, chápu, že může pojmout určité podezření. Řekněme si na rovinu také, že se spousta podezření nepotvrdí.

Já chci jenom říct, že představenstvo této firmy je kolektivní orgán, který rozhoduje většinovým hlasováním a rozhodující hlas má předseda představenstva. Kdybych já sám chtěl prosadit něco v teplárnách, tak to prostě nejde. A navíc během toho roku v představenstvu v roce 2015 jsem se seznamoval s chodem firmy, s jejími vedoucími pracovníky. A dozorčí rada, ve jsem v minulém volebním období působil jako předseda, a jejíž členem jsem nově od prosince 2018, je opět kolektivní orgán. A dozorčí rada je kontrolní orgán, se zadáváním zakázek nemá nic společného, tam chodí informativní materiály ve vztahu k projektům, k vysoutěženým cenám, jaký uchazeč zvítězil a s kým byla smlouva podepsána. Musím vypíchnout, že jsou to materiály takzvaně „na vědomí“. Dozorčí rada nemá žádné pravomoci, jak zasahovat do obchodního vedení firmy.

Vy jste si ale přeci koupil dům od otce zmiňovaného podnikatele Trunečky. Tam už se z podezření, minimálně o jisté propojenosti, těžko takzvaně „vykecává“.

Samozřejmě, ale proběhlo to úplně jednoduše a byla to náhoda. Hledali jsme s manželkou dlouhou dobu dům, máme byt v Ivanovicích, tak jsme chtěli bydlet někde poblíž. Proto jsme hledali tam, a tam na ulici Hatě probíhala výstavba za školkou. Ty domy se nám moc líbily, ale cenově to pro nás nebylo dostupné, metr stavebního pozemku stál 7 tisíc korun. Protože naše nemovitosti financujeme hypotéčním úvěrem, tak jsme na to nedosáhli. Hledali jsme proto dál a narazili jsme, musím říct mimo jiné, i na ten Vranov u Brna. To je počátek příběhu. A ten dům mi prodával pan Trunečka starší, kterého policie nestíhá. Nebo o tom alespoň nevím a věřím, že ne. Je to starší pán, takže nepředpokládám, že by prováděl nějaké nekalé praktiky. Byl to rozestavěný dům, a po konzultaci s bankovním poradcem, že na to dosáhneme, jsme se s manželkou rozhodli, že do toho půjdeme.

Vy jste to financovali celé z úvěru?

Asi z 95 procent z úvěru.

A jak jste financoval nákup domu v Žebětíně? Někde jste v rozhovoru říkal, že vám půjčil otec.

Otec mi půjčil na založení firmy, konkrétně 2 miliony korun korun. Nákup domu v Žebětíně byl financován úvěrem a také penězi od otce.

Švachula si s Vokřálem tykal

Pojďme k politice, brněnské hnutí ANO prožívá poměrně turbulentní období. Mimo jiné kvůli vyšetřování kauzy Stoka byly zrušeny tři organizace, jejich členové ovšem požadují vrácení členství zpět. Jak aktuální vývoj vnímáte, i když žádáte o pozastavení členství?

Těžce. Nepřijde mi to v současné době jako moc vhodné řešení, vyvolávat vnitrostranickou krizi. Za prvé to nebylo nutné, navíc není vhodná doba geopoliticky v době boje s koronavirem. Blíží se podzim a krajské volby, takže si myslím, že by hnutí mělo být spíš jednotné než nejednotné.

Co říkáte na to, že si místopředseda hnutí a bývalý brněnský primátor Petr Vokřál nanominoval vlastní kandidátku, se kterou nesouhlasí místní organizace?

On to nejspíš uchopil jako lídr s tím, že si vybral pouze ty lidi, se kterými si dokáže představit budoucí spolupráci. Tak to uchopil, byť nerespektoval přání některých organizací, krajský sněm to odsouhlasil, a tak to prostě je, no.

Netváříte se u této odpovědi zrovna vesele. Nesouvisí s tím to Vokřálem iniciované zrušení těch tří místních organizací?

Já si myslím, že může. Neříkám určitě ano ani ne, ale myslím si, že může.

Petr Vokřál zmiňoval penetraci hnutí ze strany lidí, kteří uvízli v kauze Stoka, kde je hlavním podezřelým bývalý politik ANO Jiří Švachula. Máte povědomí o tom, že by v těch zrušených organizacích byl někdo, kdo by byl opravdu nablízku Jiřímu Švachulovi?

Já si to nemyslím, že byly takto globálně penetrovány ty organizace, našli bychom jednotlivce z těch organizací, jejichž jména tím spisem prochází. V té kauze je například zmiňována Šárka Korkešová z Černovic. Já jsem ale přesvědčen, že její role v této kauze je nulová. Stejně jako moje. Že to je opět model, že se někdo o někom baví. Vzhledem k tomu, že těch lidí je kolem čtyřicítky, tak nejsem schopen identifikovat kdo další by tam měl v té Stoce procházet. To si myslím, že je důvodem, proč jsou ti lidé naštvaní. Protože, když jste normální člověk, který nikdy nic špatného neudělal, nemáte trestní minulost, máte normální zaměstnání, platíte daně, a pak o vás v médiích napíšou, že jste součástí nějaké organizované skupiny, tak to v těch lidech musí logicky vyvolávat pocit křivdy, zklamání, naštvání. Osobně si nemyslím, že je možné všechny členy zrušených organizací spojovat en bloc s touto kauzou. To je podle mě absolutní nesmysl.

Máte vy v hlavě nějaké řešení této situace. Vrátit jim členství, nebo jinou alternativu?

Já si myslím, že v této věci naprosto selhala komunikace. Naprosto. Ta první instance, na které se podobné věci historicky řešily, a vždycky jsme došli k nějakému konsensu, je oblastní předsednictvo. To je orgán, který má pod patronátem ty místní organizace. A na této platformě se to mělo řešit nejprve. Byl by tam prostor, kdy by se mohli všichni vyjádřit. Všichni bychom si sedli u jednoho stolu a tu situaci vydiskutovali. Protože, když vloni v březnu došlo k zásahu v kauze Stoka, tak jsme si sedli, popsali si problém a vyloučili jsme Jiřího Švachulu a Petra Liškutina, které policie považuje ta hlavní postavy popisovaného příběhu. A ještě jsme je navíc vyzvali ke složení mandátu. Tehdy jsme to odkomunikovali na té platformě všichni a byla tam jasná většinová podpora. To co se stalo teď, v době koronaviru s omezenými komunikačními možnostmi, tak o tom nikdo nevěděl. To se odehrálo v Praze na platformě, mám pocit, krajského předsednictva, které je nadřazené tomu oblastnímu. Netuším proč to neřešilo oblastní předsednictvo a proč se to konalo v Praze. To považuji za zásadní chybu. Tady jednoznačně sílí ten hlas, proč se ti lidé k tomu nemohli vyjádřit. Teď teď tu probíhá napůl mediální napůl právní bitva, která je podle mě irelevantní. Pokud měly být ty organizace zrušeny, tak po rozhodnutí oblastního předsednictva a většinovým výsledkem hlasování.

V souvislosti s tím aktuálním dějem se poměrně často objevují spekulace, že ta parcelace vlivu ve vašem hnutí může souviset s nějakými developerskými plány. Zachytil jste podobné informace?

Tyto informace nemám. Já v tom posledním volebním období nejsem dlouho zastupitelem, zastoupil jsem kolegu Roberta Plagu, který se stal ministrem školství. Takže jsem po nějakou dobu do chodu magistrátu téměř neviděl. Tyto informace prostě nemám a ani je v zásadě nemám od koho mít.

V kauze Stoka se objevuje i jméno místopředsedy vašeho hnutí a bývalého primátora Petra Vokřála, byť rozhodně ne tak často, jako Jiřího Švachuly. Jaké podle vás měli tito dva pánové vztahy, znali se dobře?

Já si myslím, že určitě ano. Znali se, tykali si, občas jsem je potkal ve vinárně. Co přesně spolu řešili nevím, nikdo z nich se mi s tím nesvěřoval.

Víte, že Petr Vokřál je nepříliš vzdáleným sousedem Vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana, jehož lidé kauzu Stoka dozorují?

Ano. Zaznamenal jsem tu informaci.

Také jsme zachytili informaci, že se oba pánové znají a čas od času stýkají. Nemůže to podle vás mít vliv na vyšetřování kauzy Stoka?

Že se stýkají, nevím. Řeknu to takto: raději o jejich vztazích nechci ani spekulovat.
Jan Hrbáček, ceskajustice.cz

ADVOKÁT ČERNÝ: MINISTERSTVO PŘEKROČILO PRAVOMOC, NOSIT ROUŠKY BUDOU ŘEŠIT SOUDCI

Městský soud v Praze bude posuzovat návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (MZd), kterým byla zavedena povinnost zakrývat si ve vymezených případech nos a ústa. Návrh podal 7. května advokát Adam Černý s tím, že ministerstvo překročilo své pravomoci, zasahuje do Ústavou zaručených práv, a navíc v mnoha případech zvyšuje zdravotní rizika, když vyžaduje nošení ochrany dýchacích cest zbytečně.

„Napadené opatření nesplňuje požadavek legality, legitimity ani nezbytnosti omezování základních práv. Individuální práva jednotlivce by neměla být obětována libovůli veřejné moci toliko s poukazem na možnou hrozbu a výjimečnost situace danou krizovým stavem bez dodržování základních principů demokratického a právního státu a zákonných postupů při řešení této situace. Napadené opatření obchází režim krizového zákona, a navíc nerespektuje požadavek proporcionality omezení práv a možným ohrožením veřejného zdraví,“ popisuje Černý důvody, proč by měl soud napadené opatření zrušit.

Černý v návrhu upozorňuje, že MZd již k přijímání celoplošných epidemiologických opatření v režimu krizového zákona není oprávněno. V roce 2010 totiž došlo k novelizaci krizového zákona, které v případě MZd jeho pravomoci zúžilo a přesně specifikovalo, co může ministerstvo v dané situaci činit. Rozhodnutí o plošné ochraně dýchacích cest tak měla podle Černého učinit vláda. „Neexistenci zmocnění k vydávání obecně závazného právního předpisu k řešení epidemiologické situace dle zákona o ochraně zdraví se odpůrce zřejmě snažil řešit vydáním opatření obecné povahy, které ale při materiálním posouzení stanoveného nařízení se z povahy tohoto specifického správního aktu vymyká, protože zasahuje do základních práv a svobod neurčitého okruhu osob na celém území České republiky. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Mimořádné opatření bylo „vzato na vědomí“ usnesením Vlády ČR č. 510 ze dne 4. dubna 2020, protože rozhodujícím orgánem i v takovémto případě je samotný odpůrce a vláda nerozhodovala o povinnostech předmětným opatřením ukládaných,“ argumentuje dále Černý. Podle něj je takový postup v rozporu i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (NSS), podle něhož „opatření obecné povahy nemůže nahrazovat podzákonnou normotvorbu ani nad rámec zákona stanovovat nové povinnosti; slouží toliko ke konkretizaci již existujících povinností, vyplývajících ze zákona, a nikoliv k ukládání nových povinností, které zákon neobsahuje“ (NSS, sp.zn. 1Ao 1/2005-98).
Omezení svobody pohybu kvůli rouškám

Povinnost zahalovat si nos a ústa navíc podle Černého omezuje i Ústavou zaručenou svobodu pohybu. „Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví svobodu pohybu a pobytu na území České republiky podmiňuje splněním povinnosti zakrývat si dýchací cesty (nos a ústa). Možnost realizace základního práva jednotlivce tak podmiňuje splněním povinnosti, čímž dochází k zásahu do základního práva. Výkon ústavně zaručeného práva tak odpůrce plošně omezuje bez toho, že by mu věcná působnost tak rozsáhlého zásahu do základních práv jednotlivce příslušela,“ popisuje důvody Černý s tím, že způsob, jak si zakrývat tvář na veřejnosti, ale třeba i zasahování státu do volby účesu, považuje Evropský soud pro lidská práva za zásah do práva na respektování osobnosti každého jednotlivce a jeho soukromí (Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. července 2014 ve věci S. A. S. proti Francii, stížnost č. 43835/11, bod. 107). Zde pak Černý odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Paze z 23. dubna, který rozhodl, že i za mimořádného stavu platí, že omezení základních práv mohou být přijata pouze na základě zákona, za účelem ústavně chráněných hodnot a pouze v nezbytném rozsahu.

Podle Černého Ústava i Listina předpokládají situace, za nichž lze omezovat základní práva, a tedy i svobodu pohybu, mezi něž ochrana před šířením epidemie patří. Musí se tak ovšem dít zákonnou cestou, opatření musí být řádně odůvodněna a zachován princip proporcionality. Podle Černého však samo opatření MZd je vnitřně rozporné a obsahuje nelogické výjimky.

Navíc možnost splnit povinnost tím, že se dýchací cesty zakryjí nikoliv certifikovaným prostředkem, důvodnost opatření zpochybňuje. „Při části „ochranných prostředků“ se jedná toliko o neproporcionální zásah do soukromí uložením povinnosti zakrývat si ústa a nos. Šátek, šál nebo jiné prostředky odlišné od zdravotnických ochranných prostředků s požadovanou účinností, lze jen stěží pod skutečné ochranné prostředky podřadit. Nepředstavují tak přiměřené a nezbytné prostředky ochrany zdraví, jejichž nošení by mohlo převážit právo jednotlivce na ochranu jeho privátní sféry a svobodu pohybu a pobytu bez nutnosti podrobit se předmětnému nařízení,“ domnívá se Černý, který se v návrhu odkazuje podrobně i na zprávy Světové zdravotnické organizace a upozorňuje na varování odborníků, kteří v plošném nošení roušek spatřují vysoká zdravotní rizika.

Černý také v návrhu popisuje, jak mu povinnost zakrývat si dýchací cesty zabraňuje ve výkonu profese advokáta a dotýká se i jeho osobně. „Jako advokát též nemám možnost posoudit neverbální projevy svědků při jejich svědecké výpovědi, čímž je oslabena možnost hodnotit jejich věrohodnost, která se často dovozuje i z mimiky vyslýchaného a jeho neverbálních projevech, které pod rouškou nejsou identifikovatelné. Požadavek bezprostřednosti kladen na dokazování v soudním řízení ztrácí z části své opodstatnění při svědeckých výpovědích prováděných se zakrytým obličejem. Výkon mé profese je tak nežádoucím způsobem ovlivněn,“ popisuje Černý v návrhu jeden z důvodů, proč se cítí být k žalobě aktivně legitimován. Petr Dimun, ceskajustice.cz

JUDr. NEVAŘIL MINISTRYNI BENEŠOVÉ: DOPLŇTE ARGUMENTACI

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová v rozhovoru ze dne 5.5.2020 pro Českou televizi uvedla, že: pražský městský soud pomáhal vylepšit stížnost na vládní protikoronavirová opatření, které posléze zrušil, neboť nebyla přijata podle krizového zákona. V úterním rozhovoru pro Českou televizi také prohlásila, že se soudce měl z tohoto případu vyloučit, neboť jeho bratr je opoziční politik. Zároveň také Ministryně spravedlnosti uvedla, že: „Na žaloby o náhradu škody se podle ní třesou advokáti, kteří doufají v tučné odměny“ a podnikatele poučila, že: „Každý podnikatel podle ní musí být na podobnou situaci připravený a měl by mít „vatu”“.

Dovolil bych si několik poznámek, jelikož argumentaci paní ministryně považuji přinejmenším za neúplnou.
Co se týče prvního argumentu ohledně toho, že „pražský městský soud pomáhal vylepšit stížnost na vládní protikoronavirová opatření“. Takto uvedené tvrzení je zjevným zpochybněním nestrannosti soudu a zákonnosti rozhodnutí. Pokud již k takovému zpochybnění ministryní spravedlnosti veřejně došlo, bylo by minimálně vhodné rozvést alespoň o úroveň detailněji, jak mělo fakticky k oné pomoci ze strany pražského městského soudu při vylepšování stížnosti dojít.
Lze uvažovat o tom, že oním „vylepšením“, které měla ministryně spravedlnosti na mysli, bylo procesní poučení žalobce ze strany soudu, které pravděpodobně dostal proto, aby mohl upravit žalobu.

Je však nutné připomenout, že k procesním poučením žalobce je soud ve správním soudnictví nikoliv oprávněn, ale povinen. Existuje k tomu poměrné četná judikatura. Aby bylo možno argumentaci ministryně spravedlnosti považovat za férovou a právní, nikoliv pocitovou a politickou nechť minimálně před odbornou veřejnost předstoupí s konkrétní právní argumentací, jak se správní soud odchýlil od této judikatury (kterou přímo odcituje) v otázce poučovací povinnosti, případně v jiných otázkách. Při této argumentaci by pak bylo slušné a shodou náhod a okolností také spravedlivé, přihlédnout k tomu, že jedná o zjevně rozhodnutí a řízení s precedentními rysy a pokud se už někdo „obývákovou“ žalobou domáhá práva, v právním státě by měl být soudem spíš ohledně formálních překážek meritorního posouzení věci poučen, nikoliv soudem „odkopnut“. Ale to je spíše můj subjektivní názor.

Pokud tedy ministryně spravedlnosti svůj názor rozvede, k takovému odbornému názoru ministryně spravedlnosti by nepochybně přihlédla celá odborná veřejnost. Jelikož ohledně odborné argumentace nyní ministryně spravedlnosti mlčí, přihlédne odborná veřejnost k rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, ať už bude jakékoliv.

Druhé, nutno dodat, že poměrně závažné, zpochybnění procesního postupu soudu spočívalo v tom, že se soudce nevyloučil pro podjatost, tak lze totiž chápat sdělení ministryně: „Já být na místě toho soudce, tak se vyloučím“. Opět se jedná o zpochybnění nestrannosti soudu proto samotné zákonnosti procesu a proto samotné zákonnosti rozhodnutí. V prvé řadě je vhodné ministryni spravedlnosti připomenout, že v soudním řízení (o správní žalobě, nikoliv o jakýsi „stížnosti“, jak ministryně opakovaně uváděla v rozhovoru) existuje něco jako námitka podjatosti. Byla tedy v řízení vznesena tato námitka podjatosti? Pokud byla vznesena řádně a byla řádně odůvodněna, pak o ní nepochybně musel rozhodovat Nejvyšší správní soud, ostatně, soudní řád správní přímo stanoví v paragrafu 8 odst. 5), že: Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.

Existují tedy dvě možnosti. Buďto účastník řízení – Ministerstvo zdravotnictví – námitku podjatosti procesně správně, včas a odůvodněně vzneslo a rozhodoval o ní senát Nejvyššího správního soudu, který této námitce nevyhověl, logicky proto, protože rozsudek vydal nakonec tentýž soudce, kterému věc napadla, nebo námitka podjatosti vznesena nebyla.
Nedovedu si představit, že by Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo spravedlnosti spolu nedokázaly komunikovat, například při zasedání Vlády ČR, tak, aby ministryně spravedlnosti nesdělila ministru zdravotnictví, ať uloží zastupující advokátní kanceláři pokyn, ať tuto námitku vznese. Vylučuji tedy první variantu, a sice, že námitka podjatosti nebyla v řízení vznesena, za stavu, kdy měl člen Vlády ČR o podjatosti zjevné pochybnosti.

Druhou variantou je, že námitka podjatosti byla vznesena, ale Nejvyšší správní soud, jakožto soud věcně příslušný o námitce rozhodovat, se s námitkou podjatosti soudce Městského soudu v Praze neztotožnil. V takovém případě lze však uzavřít, že rozhodující soudce podjatý nebyl a pokud by postupoval tak, jak uvádí ministryně spravedlnosti, tj. pro domnělou, avšak neexistující, podjatost se sám vyloučil, byl by jeho postup nezákonný, protože by účastníkům řízení „odňal“ zákonného soudce. Řízení by se jednak prodloužilo, zároveň by bylo zatíženo vadou. Opět ale uvidíme, jak rozhodne nakonec Nejvyšší správní soud v konečném rozhodnutí, byť mám za to, že téma možné podjatosti je v tomto řízení uzavřeno, a to zcela.

Tak či tak lze shrnout, že bez dalšího odůvodnění ze strany ministryně spravedlnosti zůstávají pouze dvě možnosti – buďto Ministerstvo zdravotnictví tuto námitku v řízení nevzneslo, nebo platí druhá možnost. V tom případě však ministryně spravedlnosti v podstatě sdělením „Já být na místě toho soudce, tak se vyloučím“ říká, že by postupovala nezákonně – protože by se vyloučila přesto, že pro to nebyl zákonný důvod.

Terminologicky je pak vhodné ministryni spravedlnosti připomenout, že v diskutovaném řízení sp.zn. 14 A 41 / 2020 před Městským soudem v Praze se neprojednávala jakási stížnost, ale šlo o správní žalobu.
Na závěr je vhodné doplnit, že v témže rozhovoru měla Marie Benešová uvést, že: „Na žaloby o náhradu škody se podle ní třesou advokáti, kteří doufají v tučné odměny“ a podnikatele poučila, že: „Každý podnikatel podle ní musí být na podobnou situaci připravený a měl by mít „vatu”“

V tomto směru je ale pozoruhodné, že prvním, kdo okamžitě objednal v souvislosti s aktuální situací právní pomoc u advokáta, bylo právě v tomto sporu, ke kterému se Marie Benešové vyjadřuje, Ministerstvo zdravotnictví. Může si to ověřit každý, rozsudek je veřejně dostupný a zástupce Ministerstva zdravotnictví není, jak by každý očekával, pracovník jeho odborného právního odboru, případně sám ministr, který má právnické vzdělání a asi nejlépe by dokázal vysvětlit, v čem spatřuje zákonnost a důvodnost vydaných opatření, ale tímto zástupcem je externí advokátní kancelář, která nepochybně neposkytuje právní služby Ministerstvu zdravotnictví z čistého altruismu.

Ministryni spravedlnosti je však také vhodné připomenout, že toto není jediné řízení, ve kterém byla před soudem napadena zákonnost jednotlivých aktů vydávanými v souvislosti v souvislosti s výskytem koronaviru. Často je v těchto řízeních žalována také Vláda České republiky, nejenom Ministerstvo spravedlnosti. Pokud tedy má Ministryně spravedlnosti, jako členka Vlády ČR, argumentačně silnými prohlášeními, které mají zatím minimálně pochybnou oporu v právu a jenom nedůvodně napadají soudní moc, jasno, nabízí se otázka, proč namísto toho neusiluje na Vládě o to, aby tyto argumenty zazněly v jednotlivých řízeních přímo prostřednictvím pracovníků žalovaného ministerstva, nikoliv externě najaté advokátní kanceláře, která ministerstva, případně Vládu ČR, pravděpodobně nezastupuje z čistého altruismu. Ušetřilo by se.

Každý řádný hospodář, který dnes musí bojovat na hraně psychických a fyzických sil a často pro to využívají řadu bezplatných, ale sofistikovaných iniciativ poskytovaných advokáty, o přežití své firmy, protože si nenechal „vatu“, tak může své vládě a svým ministrům položit legitimní dotaz – proč stát z mých daní platí externí advokátní kancelář zastupující Vládu ČR a Ministerstvo zdravotnictví v řízení o těchto „obvývákových“ žalobách proti opatřením obecné povahy, ačkoliv by měli k soudu chodit právně vzdělaní pracovníci ministerstev, kteří tato opatření sepisovali a legislativně připravovali? JUDr. Vít Nevařil, ceskajustice.cz

NSS SE VRACÍ K PROJEDNÁVÁNÍ KÁRNÝCH ŽALOB

Nejvyšší správní soud (NSS) se v červnu vrátí k veřejnému projednávání kárných žalob. Hned v první červnový den bude podle webového přehledu jednání řešit případ soudce Petra Nováka z trestního úseku Obvodního soudu pro Prahu 8. Podle kárné žaloby kvůli Novákovu opomenutí zůstal muž 75 dní nezákonně ve výkonu trestu.
Žalobu na Nováka podal předseda obvodního soudu Martin Slováček. Stručné informace o jejím obsahu poskytla mluvčí NSS Sylva Dostálová.

Novákovo údajné pochybení nastalo po obnově řízení. Trestní řád říká, že pokud někdo vykonává trest odnětí svobody a dojde k obnově řízení, je nutné zároveň neprodleně rozhodnout o vazbě. Novák podle kárné žaloby o vazbě nerozhodl a neinformoval ani věznici. Až do nástupu dalšího trestu odnětí svobody, tedy 75 dní, tak muž zůstával ve vězení bez zákonného podkladu.

Další kárnou žalobu projedná soud 15. června. Podala ji ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) na Miloslava Sedláčka, předsedu Krajského soudu v Plzni. V jednom případě podle žaloby určil insolvenčního správce z obecné části seznamu správců, ačkoli měl být určen někdo ze zvláštní části seznamu.

OPĚT KONTROLY NA HRANICÍCH PROTI KORONAVIRU A TERORISTŮM

ČR připravena na kontrolu hranic, mezitím ale Schengen dočasně zastavilo sedmnáct států: Česká republika je připravena na znovuzavedení hraničních kontrol. Vyplývá to ze Strategie pro evropskou integrovanou správu hranic 2020–2024, kterou má Česká justice k dispozici. Stát v dokumentu nepočítá se zrušením Schengenu, naopak dále rozvíjí jeho instituce. Jako cíl si stát stanovil zvýšení společenské prestiže orgánů státní správy odpovídajících za vnější hranice. Mezitím zavedení hraničních kontrol ohlásilo Evropské komisi sedmnáct států Schengenské úmluvy včetně ČR. Rakousko a Německo bude kontrolovat hranice až do listopadu 2020 kvůli kriminalitě, přistěhovalectví, terorismu a šíření koronaviru.

Vládě pravidelně předkládaný dokument, který má hodnotit výsledky Schengenské úmluvy o pohybu osob a zboží bez hraničních kontrol, předběhla realita.

Zatímco v pětatřicetistránkovém dokumentu stát věnuje možnosti znovuzavedení ochrany vnitřních hranic jeden čtyřřádkový odstavec, ve skutečnosti už hraniční kontroly znovu zavedl: „Pokud se jedná o připravenost na případné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, ČR disponuje krizovými plány pro řešení velké migrační vlny a plány na znovuzavedení kontrol v případě závažného ohrožení veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Orgány ČR při těchto činnostech úzce spolupracují a provádějí pravidelná cvičení umožňující vyhodnocovat jejich připravenost,“ uvádí se doslova v dokumentu.

Mezitím ovšem Česká republika kvůli riziku šíření koronaviru zavedla hraniční kontroly stejně jako dalších sedmnáct evropských států. Státy Schengenské úmluvy nejsou totožné s členskými zeměmi EU. Schengenská úmluva, ochrana hranic a hraniční kontroly nemají nic společného se zákazy vycestování občanů do jiných států.

Podle webu Evropské komise ohlásila ČR přechodné znovuzavedení hraničních kontrol na dobu od 14. března do 24. dubna 2020. Hraniční kontroly ovšem i po tomto datu stále probíhají, takže český stát bude zřejmě žádat Komisi o prodloužení.

Většina států Schengenské úmluvy ohlásila přechodné hraniční kontroly až do poloviny května. Skupina států, které se cítí ohroženy přistěhovalectvím a terorismem bude hranice kontrolovat do 11. listopadu 2020. Konkrétně jde mimo jiné i o naše sousedy Rakousko a Německo. Rakousko jako důvod ochrany hranic uvádí kromě zabránění šíření koronaviru také terorismus, organizovaný zločin a druhotný pohyb a hranice s Maďarskem a Slovinskem – jinými slovy obavu z obnovování tzv. Balkánské stezky, kudy proudí přistěhovalci ze zemí Asie a Afriky. Německo má za důvod pro prodloužení hraničních kontrol do 11. listopadu 2020 fakt, že sousedí s Rakouskem.

Při návratech více spolupráce s Frontexem, Eurintem i Eurlem

Důležitým bodem Strategie je otázka navracení přistěhovalců do jejich domovských zemí: „Navracení je integrální součástí migrační politiky ČR a je současně považováno za důležitý preventivní nástroj v boji proti nelegální migraci. Proto ČR využívá různých forem pro dobrovolné i nucené navracení osob, včetně bilaterálních readmisních dohod uzavřených se sousedními státy, dalšími státy EU nebo třetími zeměmi. Schengenské hodnocení ČR v oblasti navracení poukázalo na některé nedostatky v implementaci návratové směrnice ve vnitrostátním právu i praxi, a to včetně monitoringu nuceného navracení nezávislým monitorovacím orgánem. Proto jsou součástí Strategie cíle, které usilují o odstranění identifikovaných nedostatků.“

Realizace navrácení probíhá leteckou nebo pozemní cestou, a to buď dobrovolně s asistencí Ministerstva vnitra či Mezinárodní organizace pro migraci, nebo nuceně, případně i s policejní eskortou, popisuje dokument, jak se proces odehrává.

ČR uvažuje o dalším působení na Balkáně

Jak dále vyplývá ze Strategie, ČR bude muset pro vracení přistěhovalců do jejich domovských zemí více používat Frontex a další programy založené Evropskou unií. „Další směřování v oblasti navracení by mělo vycházet z efektivního využívání dostupných nástrojů poskytovaných agenturou Frontex, agenturou převzatých programů EURINT a EURLO a přímé spolupráce mezi členskými státy,“ stojí v Analýze.

Co se týče spolupráce v oblasti přistěhovalectví, zmiňuje Strategie západní balkánskou stezku, kde začne operovat Frontex: „Konkrétní formou pomoci je např. bilaterální policejní spolupráce se zeměmi podél západo-balkánské trasy (zejména Severní Makedonie a Srbsko). Tato pomoc je poskytována průběžně a reaguje na potřeby dotčených třetích zemí. S vizí spuštění společných operací agentury Frontex v těchto zemích ČR uvažuje o svém dalším působení s cílem zajistit hladký přechod na spolupráci koordinovanou agenturou Frontex, případně zajistit komplementární fungování bilaterálních a společných operací, bude-li to slučitelné s úkoly a mandátem agentury Frontex,“ uvádí se v Analýze.
Zvýšit společenskou prestiž orgánů státní správy

České úředníky čeká ve výstavbě a zdokonalování mnoha institucí včetně Národního situačního centra ochrany hranic, ochrany osobních údajů, revidování, monitorování a dalších úkolů podle Schengenské dohody ještě hodně práce, vyplývá z Analýzy. Analýza jde ve svých cílech až do detailů. „Implementovat pokyny agentury Frontex týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,“ stojí mimo jiné v mnoha vytýčených cílech. Tento úkol se český stát zavazuje splnit do roku 2024.

Jedním z důležitých bodů je zvyšování prestiže sebe sama a povědomí o práci a významu tzv. vnějších hranic ČR, což jsou převážně letiště, jakožto i o významu státních úředníků: „Zvýšit povědomí široké i politické veřejnosti o významu úseku vnějších hranic ČR. Zvýšit společenskou prestiž orgánů státní správy odpovědných za ochranu vnějších hranic ČR a zvýšit jejich atraktivitu na trhu práce,“ stojí v cíli s termínem splnění v roce 2021. Irena Válová, ceskajustice.cz

KORONAVIRUS, MINISTRYNĚ SPRAVEDLNOSTI NEMŮŽE SOUDCE PŘESUNOUT NA JINOU AGENDU

O zavedení specializace soudců na rozhodování sporů o náhradu škody proti státu kvůli opatřením souvisejícím s novým typem koronaviru rozhodují vždy předsedové soudů. Zástupci justice na to upozornili poté, co ministryně spravedlnosti Marie Benešová řekla, že by na agendu v případě potřeby „přesunula trestní soudce“. Podle předsedů soudů se bude zvýšení nápadu týkat hlavně Prahy.

Stát opatřeními proti šíření epidemie škodu nezpůsobil, myslí si ministryně. Nepředpokládá, že žaloby o náhradu škody budou úspěšné. Pokud to bude potřeba, na jednání o těchto žalobách přesune trestní soudce. „Počítáme s tím, samozřejmě počítáme s tím i v případě posílení soudů, kdyby takové žaloby přišly, ale já to vyřeším jednoduše, protože máme něco přes 3000 soudců, je to hodně na tuto malou zemi, podívejte se na Německo, klesá nám kriminalita, takže já bych ty soudce z toho trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešily tyto škody, takže nové bych nenabírala,“ uvedla v ČT.

Ministryně spravedlnosti ale nemá pravomoc určovat jednotlivým soudcům, jakou agendu budou vykonávat. Tuto pravomoc mají výlučně předsedové soudů prostřednictvím Rozvrhu práce (k tomu zejm. § 41 zákona č. 6/2002 Sb.). „Pokud by tato potřeba vyvstala s ohledem na rozložení nápadu, jistě by na ni předsedové soudu reagovali, tak jako museli reagovat na změny věcné příslušnosti v minulosti, například ve vztahu k většině tzv. obchodní agendy, která se z krajských soudů přesunula na soudy okresní. To měla patrně paní ministryně na mysli. Neznám mechanismus, jak by mohl přesouvat soudce mezi úseky konkrétního soudu přímo ministr,“ uvedl předseda plzeňského krajského soudu Miloslav Sedláček.

Specializace soudců nelze změnit ze dne na den, varuje prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová s tím, že trvá hodně času, než se soudce zapracuje ve zcela nové oblasti. „Neděje se to často, protože to není efektivní,“ dodala pro HN.

Daná problematika týkala spíše pražských soudů, a to s ohledem na sídla ústředních státních orgánů, které by patrně byly žalovány. Podle předsedy Městského soudu v Praze by šlo zejména o Obvodní soud Praha 1 a Obvodní soud Praha 5, kde sídlí úřad vlády resp. ministerstvo zdravotnictví. „Pak by bylo jednodušší, poslat na tyto soudy posily formou stážistů. Občas se přesouvají soudci z agendy na agendu – zdaleka to není tak legrační věta, jak to na první pohled vypadá. Ale myslím si, že to nenastane, Pokud napadnou žaloby ve větším množství, bude jich několik typů a budou si podobné. Osvědčilo se o jedné žalobě rozhodnout a vytvořit judikaturu – tím se vyřeší zbytek,“ vysvětluje Vávra.
Advokáti chtějí tučné odměny, říká Benešová

I šéf pražského vrchního soudu Luboš Dörfl předpokládá opatření maximálně na úrovni soudů prvního stupně. „U soudů vyšších stupňů, kde se předpokládá vysoká míra specializace, není takový přesun odborníků obvyklý,“ dodal.
Vláda jako opatření proti koronaviru mimo jiné nařídila uzavřít obchody, restaurace a zastavila provozování dalších služeb. „Stát žádnou škodu nezpůsobil,“ řekla Benešová. „Škodu hradí ten, který ji způsobil, a říkám, stát to rozhodně není,“ dodala. Na žaloby o náhradu škody se podle ní třesou advokáti, kteří doufají v tučné odměny. Škodu ale není jednoduché prokázat a odškodnění musí být v souladu s dobrými mravy, uvedla s tím, že soudce Městského soudu v Praze se při rozhodování o formě opatření vládních nařízení měl vyloučit pro podjatost. Její výrok už kritizovali zástupci Soudcovské unie.

Žalobce a advokát Ondřej Dostál se proti výrokům Benšové ohradil a poslal ve středu ráno předžalobní výzvu. „Nejde, aby tady vytvářel kdokoliv, ale zejména ministr spravedlnosti, dojem, že soud jedná podjatě,“ uvedl pro HN.
V otázce úspěchu žalob je ministryně pesimistka a navíc jich nepředpokládá mnoho. „Názor paní ministryně je natolik obecný a hypotetický, že k němu v současné době nemůžeme sdělit stanovisko,“ reagovala mluvčí Krajského soudu v Praze Hana Černá na možnost přesouvání soudců.

I dnes už v krajích chybí soudci

V některých soudních obvodech není koho přesouvat, protože kapacity soudců jsou již nyní poddimenzované, upozorňují někteří zástupci justice. „V rámci úvah o přesunech soudců mezi odděleními nelze pominout, že na soudech v působnosti Krajského soudu v Ostravě stále chybí 19 soudců do početního stavu určeného Ministerstvem spravedlnosti, takže žádné personální rezervy zde nejsou. Výchozí argument paní ministryně o poklesu trestné činnosti může mít reálný základ snad při srovnání počtu celkového nápadu trestních věcí v rámci celé ČR,“ reagoval předseda Krajského soudu v Ostravě Petr Novák. V tomto obvodu navíc ani k poklesu trestné činnosti nedošlo.

Ze srovnání celkového nápadu trestních věcí na všech 11 okresních soudů (v působnosti KS Ostrava) mezi lety 2018 a 2019 vyplývá, že na šesti okresních soudech byl v roce 2019 nápad trestních věcí vyšší než v roce 2018, na čtyřech okresních soudech byl nápad nižší a na jednom zůstal stejný. Srovnání nápadu trestních věcí na okresních soudech (opět v působnosti KS Ostrava) za období leden až březen mezi lety 2019 a 2020 ukazuje, že na osmi okresních soudech (z jedenácti) byl letos nápad trestních věcí v období leden až březen vyšší než v loňském roce, nižší byl pouze na třech okresních soudech. „K poklesu trestné činnosti z pohledu soudů v působnosti Krajského soudu v Ostravě nedochází. A tedy přesun trestních soudců na agendu náhrady škody, přinejmenším z poukazem na uvedený argument, nepřichází v úvahu. Mimoto takový přesun by byl komplikovaný už z důvodu zcela jiného charakteru řízení o náhradách škod oproti trestnímu řízení a mnoha procesních odlišností. V konečném důsledku bych takové opatření považoval za neefektivní a kontraproduktivní,“ dodává Novák s tím, že si takový krok nedovede představit.

„O zavedení specializace soudců na rozhodování sporů o náhradu škody proti státu kvůli vládním opatřením k zamezení šíření nemoci Covid19 nyní neuvažujeme, zatím pro to nevidíme důvod,“ reagoval předseda Krajského soudu v Hradci Králové Jan Čipera. Eva Paseková, ceskajustice.cz

SOUDCI PRAHY ZAMÍTLI ŽALOBU JUDr. ZÁHUMENSKÉ, MINISTERSKÉ OPATŘENÍ UZAVŘENÍ ŠKOL

Soud zamítl žalobu právničky Venduly Zahumenské, která tvrdila, že dvě opatření ministerstva zdravotnictví o uzavření škol neoprávněně zasáhla do jejích práv. Žena spatřovala zásah v tom, že musela v době zrušené školní docházky zajistit péči o své dvě nezletilé děti. Soud ale uvedl, že ministerstvo mělo pravomoc obě opatření vydat a že jeho postup byl vzhledem ke koronavirové situaci důvodný. Verdikt je pravomocný.

Žaloba konkrétně mířila proti mimořádnému opatření ministerstva o zákazu osobní účasti na školní výuce z 10. března a proti prodloužení zákazu z 15. dubna. Předsedkyně senátu pražského městského soudu Viera Horčicová konstatovala, že to bylo právě a výlučně ministerstvo, kdo měl pravomoc školy zavřít podle zákona o ochraně veřejného zdraví. „Naopak vláda pravomoc k uzavření škol nemá, krizový zákon jí nic takového neumožňuje,“ řekla.

Zahumenská kritizovala i to, že ministerstvo opatření nedostatečně odůvodnilo. V tom jí dal soud za pravdu. „Požadavek na odůvodnění je při vydávání takto významných omezení naprosto klíčový, protože veřejnost se musí z odůvodnění vydaného aktu spíše než z tiskových zpráv dovědět, proč správní orgán k tak závažnému omezení přistoupil, z jakých zjištění vycházel a z jakých zdrojů tato zjištění čerpal,“ podotkla Horčicová.

Soudkyně však uvedla, že její senát nepovažoval za adekvátní prohlásit opatření za nezákonná jen kvůli tomuto formálnímu nedostatku. Proto před jednáním vyzval ministerstvo k předložení podkladů, na jejichž základě opatření vydalo – zejména stanovisek Státního zdravotního ústavu. Tyto dokumenty soud přesvědčily, že postup ministerstva byl namístě.

Zahumenská dnes k soudu nedorazila, zastupoval ji právník Václav Vlk. Mimo jiné prohlásil, že ministerstvo se „ocitlo ve stadiu absolutní neschopnosti“. Žena v žalobě nejprve požadovala zrušení napadených opatření, nicméně ministerstvo je v mezičase zrušilo samo, a soud poté připustil, aby právnička žalobu změnila a aby se domáhala ochrany před nezákonným zásahem.

Podle právníka ministerstva Jiřího Kindla bylo uzavření škol logickým krokem. „Koronavirus se šíří zejména při delším kontaktu v uzavřených prostorách, což je přesně případ školní docházky. Děti sice nepatří k rizikovým skupinám, ale mohou fungovat jako přenašeči,“ poznamenal a připomněl, že v době přijetí prvního z opatření se děti vracely z jarních prázdnin a řada z nich přijela z rizikových zemí, jakou byla Itálie.

Jiný senát pražského městského soudu zrušil před dvěma týdny čtyři opatření ministerstva zdravotnictví, která v souvislosti s koronavirovou pandemií omezila volný pohyb a maloobchod. Vyhověl tak žalobě experta na zdravotnické právo Ondřeje Dostála. Podle pravomocného rozsudku byla opatření nezákonná, protože je vláda nepřijala podle krizového zákona. Kabinet následně opatření přijal v zákonné formě.

„Zatímco pravomoc rozhodnout o tak zásadním zásahu do základních práv, jako je plošné omezení pohybu a podnikání, má v době nouzového stavu pouze vláda (…), pravomoc rozhodnout o uzavření škol nebo omezení jejich provozu je (…) výslovně svěřena ministerstvu zdravotnictví, a to v době nouzového stavu i mimo něj,“ vysvětlila k tomu Horčicová.
Ze 17 správních žalob souvisejících s nouzovým stavem, které obdržel v březnu a dubnu, už soud vyřešil desítku. Jenom u dvou – žaloby Zahumenské a Dostála – věcně zkoumal jejich obsah. Ostatní buď odmítl, nebo u nich zastavil řízení, zjistila ČTK z justiční databáze. Podle mluvčí soudu Markéty Puci bylo důvodem pro zastavení řízení nezaplacení soudního poplatku. Odmítnutí se pak dočkaly žaloby, jež napadaly opatření, která byla v mezičase zrušena buď vládou, nebo soudem na základě Dostálovy žaloby., ceskajustice.cz

JUDr. HAVLÍČEK: KULANTNÍ VYJÁDŘENÍ A SMUTNÉ KONSTATOVÁNÍ SOUDCŮ ÚS

Na co rozhodnutí Ústavního soudu odpověď nedává: Před několika málo dny rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti proti již legendárním aktům vlády a Ministerstva zdravotnictví o vyhlášení nouzového stavu a přijetí různých krizových opatření.

Legendarita se dnes, v době návodů, kdy se evidentně pokoušíme regulovat lidi jako automatické pračky, v době velkovýroby různých celebrit, jež se okamžitě stávají hlasem národa, v době, kdy se zásadní ekonomická rozhodnutí odehrávají u tiskařských strojů, neboť jejich kapacita rozhoduje o tom, kolik vlastně peněz má ta náhle bezedná státní kapsa, v době, kdy být politikem znamená po většinu dne stát na tiskové konferenci, která se ovšem podobá spíše pouťové střelnici, kde jde jen o to, aby někdo vhodně vystřelenou investigativní otázkou přerazil špejli, na níž se ve vichru zmítá nějaký panáček nebo panenka – legendarita se zkrátka vyrábí snadno.

Ústavní soud rozhodl, ale žádná pověstná rána z děla se nekonala. Reakce veřejnosti na toto rozhodnutí jsou vlažné, protože veřejnost má dost co dělat sama se sebou: její menší část se chvěje koronavirovou zimnicí, větší část se chvěje o zdraví (soukromé i veřejné), největší část se chvěje o svůj budoucí sociální a ekonomický osud. Nic z toho v podstatě ono rozhodnutí neřeší. Reakce médií jsou řídké, protože sdělovací prostředky i sociální sítě jsou přebohatě krmeny mnohem šťavnatějším masíčkem, od pravd po vyložené lži, od jednoho zaručeného názoru kompetentního politika k druhému, zcela jinému názoru politika, který je možná kompetentnější (a možná také ne): kolik je nakažených, kdy otevře kadeřnice, jestli dostane kompenzace každý, nebo jen vybraní jedinci, co je to shlukování, zda se bude hrát fotbal. Na nic z toho ono rozhodnutí odpověď nedává.

Přesto myslím, že je škoda, že se z něj žádné velké téma nestalo, protože mnohé jeho parametry jsou přinejmenším pozoruhodné.

Ústavní soud dal najevo, že předmětnou záležitost považuje za velmi významnou, neboť jde o případ, kdy účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení je vláda. V těchto případech si vyhrazuje rozhodování plénum soudu – na rozhodnutí se tedy podílejí všichni jeho soudci, nikoliv pouze některý ze senátů. Navíc Ústavní soud projednal věc „pro její naléhavost“ (jak sám uvádí) přednostně. Na druhou stranu ovšem disentující soudce J. Filip prohlašuje ve svém odlišném stanovisku: „Ústavní soud rozhodl formou pouhého usnesení, ačkoliv je otázkou, zda nedošlo k překonání právních názorů vyjádřených v nálezech.“ A konstatuje, že „to pevný základ pro další rozhodování zřejmě nepřináší“ a že jsou tím „ponechána zadní vrátka pro možnou změnu některých v něm učiněných závěrů“. Řekl bych, že to je velmi kulantní, leč též velmi smutné konstatování.

Určitě je zajímavé, že se všichni členové soudu shodli na tom, že ústavní stížnost je třeba odmítnout. Ještě zajímavější však je, že k odůvodnění rozhodnutí předložilo sedm z patnácti (J. Filip, V. Sládeček, R. Suchánek, K. Šimáčková, V. Šimíček, D. Uhlíř, M. Tomková) disentní stanoviska, přičemž argumentace v nich použitá se (v podstatě) případ od případu různí. Nutno přiznat, že výsledek (15:0 ve výroku, 8:7 v odůvodnění) je – sportovní terminologií řečeno – trochu divoký (byť nejde o první případ v dějinách). A mimochodem: disentní stanoviska jsou rozsáhlejší než samo publikované usnesení.

Řeč se prakticky nevedla o obsahu napadených aktů vládních a ministerských, nýbrž o tom, jestli o nich Ústavní soud vůbec může rozhodovat, tedy – zda jsou naplněny předpoklady pro řízení před ním. To je pochopitelně nutné posoudit vždy, protože Ústavní soud má určité (mimořádně významné) pravomoci a působnost a bylo by v rozporu s principy recentního demokratického právního státu, kdyby rozhodoval o kdejaké hlouposti. V tomto případě návrh obsažený v ústavní stížnosti odmítl v jedné části pro nepříslušnost k projednání, v druhé jako návrh podaný subjektem zjevně neoprávněným a ve třetí jako návrh nepřípustný. To rozhodnutí je podle mého názoru věcně správné. Ale co je to platné, když publiku, aspoň co já vím, nikdo nikdy srozumitelně (natož pak atraktivně) nevysvětlil, v čem spočívá kouzlo těch z pohledu veřejnosti filigránských rozdílů? Nebo je vážně jedno, že tomu drtivá většina národa nerozumí?

Potom se nelze divit, že asi skutečně málokdo ocení tu náročnou myšlenkovou práci, kterou ústavní soudci odvedli. Mluvil jsem se soudcem – zpravodajem J. Jirsou a vím, jak se plénum Ústavního soudu namáhavě prodíralo složitou diskusí. M. Tomková k tomu přímo ve svém disentu poznamenává: „Při absenci předchozí judikatury, relevantní literatury a kvalitního návrhu muselo patnáct soudců během pár dnů nalézt společnou řeč a přijít s řešením pokud možno zohledňujícím veškeré myslitelné i nemyslitelné dopady, které rozhodnutí může mít.“ Musím k tomu ale znovu dodat jednu věc, která ve mně budí jisté pochybnosti už dlouhou dobu. Není čas na to, aby se někdo začal zabývat funkčním právním marketingem? To není sprostý pojem. To je úkol – ostatně – celého soudnictví. K čemu jsou bravurní právnické texty, když nikoho nezaujmou? Proč jsme my, právníci, tak zaujati akademickými výklady, ale pop-juristiky se štítíme? Tohle, pravím vám, je jeden z motorů, který tisíci koňských sil táhne káru práva do pekla.

Za takového stavu by nás nemělo překvapovat, že vládní činitelé prohlašují: Děláme to věcně dobře. Z hlediska právního možná došlo k nějaké té chybičce, ale to je přece formalita! Anebo se hrdinně bijí v prsa: Teď nás nechte makat – a potom nás můžete soudit! Jako by právo byla nějaká popelka: nevzhledná, umolousaná, nudná, trpěná, přehlížená, zbytečná. Už bych rád viděl toho frajera, který skutečně dostane slovo a řekne pěkně nahlas: Tohle je ta, které sedí střevíček! Chytrá, rozumná, půvabná, vlídná, zdvořilá. S tou budu vládnout! JUDr. Karel Havlíček, ceskajustice.cz

Karel Havlíček:

JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, která pořádá soubory konferencí Pražský právnický podzim a Pražské právnické jaro.

NÁRODNÍ SOUDCI NEMOHOU ROZHODOVAT O VĚCECH PRÁVA EU

O právu EU rozhoduje unijní soud, vzkázala justice EU Německu: Jedině Soudní dvůr Evropské unie může určit, že určitý akt orgánu EU porušuje unijní právo. V reakci na úterní rozhodnutí německého ústavního soudu týkající se nákupu dluhopisů Evropskou centrální bankou to dnes uvedl soud EU. Unijní justice nekomentovala samotný verdikt nejvyšší německé soudní instance, která konstatovala rozpor mezi postupem evropské banky a německým právním řádem.

Nákupy dluhopisů, kterými se ECB snaží podpořit ekonomiku eurozóny, jsou podle německého ústavního soudu částečně v rozporu s německou ústavou. Soud v Karlsruhe proto nařídil německé centrální bance, aby do tří měsíců přerušila nákupy dluhopisů v rámci programu ECB, pokud unijní banka do té doby neprokáže, že tyto nákupy jsou nutné a přiměřené.

Podle unijního soudu v Lucemburku nemohou národní soudy rozhodovat o věcech týkajících se unijního práva.
„Rozdíly mezi soudy členských států, pokud jde o platnost takových aktů, by totiž mohly ohrozit jednotu unijního právního řádu a narušit právní jistotu,“ uvedl dnes soud EU.

Soud EU již předloni rozhodl, že program nákupů dluhopisů je v souladu s unijním právem a nepřekračuje tedy mandát centrální banky. Odmítl tehdy i tvrzení, že ECB svým programem nezákonně financuje vlády. Evropská komise bezprostředně po verdiktu německého ústavního soudu tento týden upozornila, že unijní právo je národním zákonům nadřazené a rozhodnutí soudu EU je závazné i pro justici jednotlivých států.

„Stejně jako další orgány členských států jsou i vnitrostátní soudy povinny zajistit plný účinek unijního práva,“ dodal v dnešním vyjádření unijní soud.

Německo je největší ekonomikou eurozóny a německá centrální banka má na celkových nákupech ECB značný podíl. Podle některých analytiků by pro ECB mělo být snadné přesvědčit soud o nezbytnosti nákupů a verdikt německého soudu tak na program označovaný jako kvantitativní uvolňování nebude mít vliv.

ODKAZ JUDr. MOTEJLA, OCENĚN FRANCIÍ: DOBRÝ PRÁVNÍK, DOBRÝ ČLOVĚK, MÍT I ČISTÉ RUCE

Před 10 roky, 9. května 2010 zemřel JUDr. Otakar Motejl. Patřil ke generaci československých a českých významných osobností, která se musela prosazovat v nesnadných společenských podmínkách padesátých až osmdesátých let minulého století a která mohla vydat plody svého zrání převážně až v interregnu let devadesátých.
Osobně jsem dr. Motejla poznal v srpnu roku 1999. Od té doby jsem měl možnost s ním prožít desítky hodin nad odbornými personálními problémy justice i ve chvílích jeho klidného zamýšlení nad problémy současné společnosti. Byl nejen profesí právník a politik, ale i myslitel širokého rozhledu a vizionář.

Jako člověk měl samozřejmě své slabiny a slabůstky. Při jeho přednáškách a jednáních na fakultách Masarykovy univerzity musel dostat výjimku ze zákazu kouření. Nikdo mu však nemůže upřít, že byl ctižádostivý, a protože byl silnou a zralou osobností, moc, kterou měl, nikdy nezneužíval. V roce 1998 se stal ministrem spravedlnosti a podle tehdy platné vyhlášky měl rozhodující slovo při návrhu na jmenování soudcem, soudkyní. Vyhlásil personální dobudování sboru soudců a státních zástupců za jednu ze svých priorit. „Vytlačím ze soudů nevýkonné soudce“, uváděl titulkem tehdejší tisk rozhovor s ním.

Právníci znají jeho životopis, jen z pohledu psychologa připomínám, že byl zosobněním postavy Hrdiny, která je jednou z univerzálně přítomných, ústředních postav mytologie. Je s ní spojen motiv porážky, smrti a znovuzrození. Jméno Otakara Motejla bylo známo širší veřejnosti v době jeho prvního působení jako soudce Nejvyššího soudu. Pak porážka a smrt, odchod do advokacie (v jeho případě je možno tuto činnost v advokacii takto interpretovat, nic nemáme obecně proti činnosti advokáta) a znovuzrození v podobě návratu a působení ve funkci předsedy Nejvyššího soudu. (Více k tomu v článku J. Dana: Odešel moudrý starý muž. Kulturní noviny : družstevní list pro politiku, společnost, vědu a umění [online]. 17.5.2010, [cit. 2010-05-18]. Dostupný u autora).

Byl optimistou a svůj optimismus uměl šířit v širokých kruzích. Z výše svého postavení a životní zkušenosti však vnímal rizika, která nás čekají v dalších letech. Obavy se naplňují, proto je snad dobré připomenout si jeho slova s relevancí k dnešnímu dění.

Svůj hlavní úkol a poslání při pohledu zpět viděl po roce 2000 ve vytváření nové legislativy, v budování právního státu, jak také nazval svoji vyžádanou přednášku pro Masarykovu univerzitu v roce 2005, která později vyšla i tiskem (JUDr. Otakar Motejl: Budování právního státu. Brno: Masarykova univerzita 2008, ISBN: 978-80-210-4570-5. K dispozici je v KVOP a Oddělení U3V rektorátu MU, tam také k dispozici elektronická verze).

Dění těchto let v justici i celé společnosti se určitě týkají jeho myšlenky:

“Problémem, který si lidé často kritizující legislativu asi dost dobře neuvědomují, zůstává, že právo je součástí kultury. Mělo by být součástí národní kultury, neboť právo je psaný jazyk, právo je v podstatě vyjádřením tradice a způsobu uvažování, myšlení a řazení hodnot ve společnosti. Nedá se tedy předpokládat, že tato základní norma lidského a mezilidského chování se dá přenášet z jednoho státu do druhého. … je vlastně charakteristické, že jsou určité principy, které budou, a musejí být v evropské civilizaci společné, tak jak do jisté míry vždy byly. Nicméně dotažení předpisu nebo normy upravující chování lidí je skutečně věcí jakési autenticity, jakého svébytného projevu a do jisté míry i svébytného jazyka“ (s.15-16).

Zatím chybí věcná veřejná diskuze, která legislativa je a měla by odrážet národní kulturu a která je společná evropské civilizaci. Zatím je nahrazována projevy uspokojení, že implementujeme legislativu Evropské unie. Tyto myšlenky dr. Motejla nejsou připomínány s opatrnosti, že by mohly být zpochybňovány s tím, že on i jeho myšlenky patří do jiné doby.
Součástí národní kultury je i školství, základní, střední i vysoké. JUDr. Otakar Motejl si velmi vážil toho, že byl prezidentem Francouzské republiky jmenován komandérem řádu Čestné legie. Znal francouzské reálie, to ovšem neznamená, že by souhlasil s přejímáním veškeré legislativy vhodné pro francouzskou kulturu a lid, například s jejich pojetím „maturity pro všechny“. (Do našich hovorů patřila i „výměna“ zajímavých historických dat, zde jen uvádím že na území dnešní České republiky byla zavedena všeobecná povinnost se vzdělávat 6.12.1776, na území dnešní Francouzské republiky v roce 1884. Pro anglofilně orientované čtenářky jen doplňuji, že na území dnešní Anglie musel být nejdříve uzákoněn zákaz dětské práce – 1863 a teprve poté byla zavedena všeobecná povinnost se vzdělávat – 1873; Marie Terezie si zaslouží alespoň tichou vzpomínku).

Dr. Motejl byl proto velmi zneklidněn, když se seznámil s Rozsudkem Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Věc D.H. a ostatní proti České republice ze 13. listopadu 2007. Byl to podle jeho názoru rozsudek překvapivý, nečekaný, precedentní a – dodávám já – v důsledcích české školství a zejména vzdělávání Rómů poškozující. Tehdy si zapálil cigaretu a smutně konstatoval, že se z tohoto asi nevyvlékneme.

O co jde, si zájemce může přečíst v dostupném rozsudku a nesouhlasném stanovisku soudce Jungwierta (str. 52-55). Šlo o bezprecedentní snahu ovlivnit školství v jedné zemi, školství, které je součástí jeho kultury. Využívám současné atmosféry a připomínám, že v nedávných dnech tři vysocí a nespočet dalších ústavních činitelů veřejně konstatovali, že Česká republika je suverénní stát a do svých vnitřních záležitostí si mluvit nedáme! Na takové výzvy jsme čekali řadu let. Což se tak podívat na činnost ESLP – i v zahraničních veřejných zdrojích se už objevily v jiných případech vážné pochybnosti o jeho činnosti. Doufám, že by se o okolnosti tohoto rozsudku mohli zajímat přinejmenším členové a členky Výboru pro bezpečnost PS PČR. Možná, že se kauzou už v režimu utajení zabývali, jen o tom veřejnost nebyla informována. Potěšilo by to zejména moje romské přátele, kteří pochopili, že v té věci o nějaké romské vzdělávání nejde, odmítli se podílet na této akci a byli rádi, že se nerealizovala připravovaná stížnost číslo dvě.

„ Dobrý právník by měl být i dobrý člověk. Měl by mít čisté ruce i čisté svědomí.“ O. Motejl.

Takový odkaz jsme četli na smutečním oznámení. Je to velký mravní imperativ. Doba se změnila a mravy zhrubly. Zvětšila se nejen brutalita rozvádějících se rodičů, ale i agresivita stěžovatelů různých kategorií vůči soudcům (kteří jsou strašeni právě zmíněným ESLP), státním zástupcům i členům vlády (Dr. Motejl v říjnu 2000 odvolal dva dny před svým odstoupením z funkce pražského vrchního státního zástupce, což v médiích skončilo krátkou zprávou; jaká by byla asi reakce dnešních aktivistů? Tato poznámka se netýká současné paní vrchní státní zástupkyně).

Co je dobro a zlo, kdo je dobrý člověk, k tomuto poznání není nutné vysokoškolské a už vůbec ne právnické vzdělání. Snad lze tyto pojmy rozložit na měřitelné kategorie tak, že dobrý člověk musí být přirozeně normální a zralý. Problém je v tom, že i do našeho právního myšlení jsou hledány kanály, aby patologie osobnostní nebo ve vztazích byla nazývána normou.

JUDr. Otakar Motejl byl jedním z těch státníků, kteří připomínali, že demokratické státní zřízení není cílem, ale zatím nejlepší známou formou státního zřízení, které vytvoří podmínky pro šťastný život lidí. Dodával však, že demokratický systém ponechán sám sobě později zdegeneruje a je třeba zásahu vyšší moci, aby zjednala nápravu. Nebudeme ho podezírat, že měl na mysli diktátory s jejich ideologiemi. Můžeme debatovat, zda měl pravdu nebo se mýlil, nebo v jakém se stádiu posunu k absolutním svobodám. Pokud by se někdo veřejně přihlásil k tomu, že se rád a dobrovolně omezí na svých dílčích právech (např. odjet na nákupy do Vídně), aby zvýšil pravděpodobnost, že nebude ohroženo právo spoluobčanů na život vlivem epidemie viru, bude v lepším případě označen za staršího venkovana bez ambicí. Horší případ už nastal: může být označen za “neaktivního, neracionálního, občana, který nemá potřebu myslet”.
Nad těmito úvahami se ovšem vznáší psychology popsaná činnost zvýrazněné funkce racionální, fungující na principu okamžitého dosažení finančního zisku a moci, v situaci celosvětové pandemie narcismu vedoucímu k individualismu. Záleží na výsledku našich diskuzí, jak dlouho nám demokracie vydrží, nebo nakolik se bude muset projevit JUDr. Otakarem Motejlem očekávaný a předpovězený zásah vyšší moci. doc. PhDr. Jiří Dan, CSc., ceskajustice.cz

SOUD EU: PROTIKORUPČNÍ PROKURÁTORKA V RUMUNSKU ODVOLÁNA NEPRÁVEM

Rumunsko porušilo práva bývalé protikorupční prokurátorky Laury Kövesiové, když ji před dvěma lety tehdejší vláda předčasně zbavila funkce. Rozhodl o tom rozhodl Evropský soud pro lidská práva. Podle něj se nadcházející šéfce prokuratury Evropské unie nedostalo v její zemi spravedlivého procesu a bylo ji upřeno právo na svobodné vyjadřování.
Soud konstatoval, že Kövesiová byla v červenci 2018 propuštěna kvůli svým veřejným vyjádřením. Mimo jiné kritizovala návrhy zákonů, které podle jejího mínění ohrožovaly boj proti korupci, stojí v rozsudku. Kvůli vyšetřování rumunských vrcholných politiků čelila 46letá právnička silnému tlaku vládních socialistů a liberálů.

Vyšetřování vedené Kövesiovou vedlo k odsouzení desítek rumunských politiků, včetně kdysi mocného šéfa Sociálnědemokratické strany (PSD) Liviu Dragney. Její předčasné odvolání tehdejší vládou přičítali kritici právě Dragneovu vlivu.

Kövesiová verdikt přivítala. „Všichni víme, že mé odvolání bylo součástí kampaně na zastrašení soudního systému, pokusem o oslabení boje proti korupci,“ citovala ji agentura DPA. Dodala, že rozhodnutí soudu bude symbolickým zadostiučiněním pro všechny rumunské státní zástupce a soudce, kteří byli v uplynulých letech šikanovaní.
Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku není institucí Evropské unie, nýbrž Rady Evropy. Ta vznikla v roce 1949 a je založena na mezivládní spolupráci 47 zemí. Zabývá se ochranou lidských práv, usiluje o posilování demokracie a principů právního státu.

Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO) má začít fungovat do konce letošního roku. Kövesiová funkci jeho šéfky získala ve výběrovém řízení přes odpor bývalé rumunské vlády. Česká justice už dříve přinesla profil její kariéry. Prokuratura bude vyšetřovat a stíhat trestné činy proti finančním zájmům EU, tedy především zneužívání unijních fondů, ale také velké přeshraniční podvody s daní z přidané hodnoty či financování mezinárodního terorismu. Podílí se na něm 22 států EU, včetně Česka, ceskajustice.cz

KORONAVIRUS, JEDNÁNÍ ZASTUPITELSTEV NA HŘIŠTI?

"Umíme se přizpůsobit a tak jsme v souladu s nařízením vlády uspořádali potřebné veřejné zasedání zastupitelstva.," napsalo vedení města pod tuto fotografii z 15. dubna Foto: Železná ruda

Pokud se jednání zastupitelstva uskuteční s osobní fyzickou účastí politiků, musí být podle usnesení vlády dodrženy přikázané vzdálenosti dva metry mezi jednotlivými zastupiteli s ochranou na ústech a nosech jakožto i mezi veřejností s právem účasti při jednání. Vláda proto doporučuje pořádat jednání v různých místnostech nebo „v otevřeném prostoru“. Třeba s mikrofonem na hřišti, dodává k tomu výklad ministerstva vnitra.

Všichni zastupitelé i veřejnost musí mít v případě osobní přítomnosti na jednání respirátory, ústenky, roušky nebo šály na ústech a nosu k zabránění šíření pandemie koronaviru. Vyplývá to z aktualizovaného usnesení vlády, kterým upravuje jednání zastupitelstev. Usnesením vlády č. 388 byl zrušen zákaz jednání zastupitelstev s vyjmenovanými výjimkami, o kterém Česká justice informovala.

Zastupitelstva mohou být nyní svolávána a jednat o čemkoli ve své působnosti podle zákona a za dodržení proti koronavirových opatření vlády až do jejich odvolání. I nadále doporučuje vláda obcím jednat především prostřednictvím telekonference nebo video konference v reálném čase tak, aby mohli občané uplatňovat svoje práva spojená s účastní na jednání zastupitelstva.

V případě nikoli virtuální, nýbrž osobní účasti zastupitel a hostů doporučuje vláda pořádat jednání zastupitelstev v oddělených místnostech nebo ve venkovním otevřeném prostoru.

Doporučení vlády dále upřesňuje výkladem odbor veřejné správy a kontroly ministerstva vnitra, který popisuje, jak dodrž t všechna nařízení, aby se schůze zastupitelstva konala v souladu se zákonem. Podle vnitra se usnesení vlády vztahuje nejen na zastupitelstva, ale také na rady a další kolektivní orgány – výbory a komise. V obecné rovině se doporučuje dodržovat stejné uspořádání jako při jednání zastupitelstva. To znamená vzdálenost dva metry mezi účastníky a zahalená ústa a nosy.

Jednání na ozvučeném hřišti

Zastupitelstva, která nemají možnost virtuálního jednání prostřednictvím telekonference s účastí veřejnosti, se mohou podle informace ministerstva vnitra konat buď v různých oddělených místnostech nebo dokonce venku na otevřeném prostranství. „Formou doporučení je stanovena možnost, aby v případě osobní účasti došlo k oddělení členů zastupitelstva obce a od ostatních osob vhodnými prostředky např. jejich účastí v oddělené místnosti nebo konání zasedání v otevřeném prostoru, tak, aby byla zachována možnost uplatňovat zákonná práva spojená s účastí na jednání zastupitelstva. Z § 93 odst. 3 zákona o obcích totiž nelze dovodit, že zástupci veřejnosti musí být za všech okolností fyzicky přítomni v jednací místnosti. Účast veřejnosti na zasedání zastupitelstva lze zajistit přijetím jiných vhodných opatření, jsou-li pro takový postup s ohledem na konkrétní okolnosti objektivní legitimní důvody,“ vysvětluje vnitro.
Aby zastupitelstva dodržela dvoumetrové odstupy mezi účastníky, bude mnohdy potřeba pro jednání větší prostora. Také vnitro zmiňuje zasedání venku – na hřišti, parkovišti, kdekoli, kde budou splněny zákonné podmínky. Jako příklad uvádí ministerstvo vnitra „veřejné zasedání mimo jednací místnost, tzv. ,venku´ (na fotbalovém stadionu, jiném vhodném místě), kde bude možné zajistit dostatečný odstup účastnících se osob“. k podobným jednání už dochází, sešli se takto například zastupitelé Železné Rudy.

I na veřejném zasedání na hřišti musí být dodržena podmínka možnosti veřejnosti vyjádřit se k projednávaným bodům, a to například za použití ozvučení venkovního prostoru, pokud je to zapotřebí. Při veřejném zasedání s fyzickou účastí politiků je tedy nutno zajistit „přítomnost osob (mimo zastupitelů) v odděleném prostoru mimo jednací místnost, případně venku, při zachování možnosti vyjádřit na jednání stanovisko k projednávaným věcem – např. prostřednictvím zvukového zařízení přenášejícího vyjádření do jednací místnosti,“ uvádí se ve výkladu vnitra. Irena Válová, ceskajustice.cz

OBŘÍ ZISKY ČD CARDO BRATRŮ ŠUŠKOVÝCH, HRAD A SPORY FIREM

ČD Cargo pod palbou byznysových zájmů: V posledních týdnech se začaly v médiích objevovat útoky na dceřinou společnost Českých drah ČD Cargo, že nepostupuje podle zákona o zadávání veřejných zakázek, ač k tomu není právní důvod. Firma za tím vidí útok nespolehlivého dodavatele s politickými konexemi, kterého odstřihla od zakázek.

Nedávný komentář advokáta Jiřího Flama pro Ekonomický deník upozornil na právní otázky související s povinností ČD Cargo postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Autor považuje za pozoruhodné, že ČD Cargo, přestože nemá povinnost postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek, vybírá své dodavatele téměř stejně metodicky, jako kdyby postupovala podle zákona. “Realizovaná výběrová řízení transparentně vyhlašuje, zveřejňuje výzvy i podmínky výběrových řízení, žádá dodavatele o prokázání příslušné kvalifikace, upravuje jednotlivá kola výběrových řízení, atd.” analyzuje Flam. Proč se tedy tato dceřiná společnost Českých drah stala v minulých dnech předmětem negativního zájmů některých médií? Podle vyjádření firmy to je kvůli účelovému trestnímu oznámení, které souvisí s nespokojeností skupiny Rail Invest jako nespolehlivým dodavatelem, který přišel o příjmy od státní firmy.

Roli hraje také konkurenční boj s jinými dodavateli. “Abychom objasnili motivy skupiny Rail Invest, je nutné doplnit, že tato skupina byla v minulosti významným dodavatelem, opravcem a pronajímatelem vagonů ČD Carga. Tato spolupráce však skončila, když skupina Rail Invest začala porušovat významné smlouvy na dodávku, opravy a pronájmy vagonů. Dokonce se firma propojená s touto skupinou nezdráhá přivlastnit si více než 1000 vagonů, za které jim ČD Cargo řádně zaplatilo, čemuž se vedení ČD Carga s péčí řádného hospodáře soudně brání. S firmami propojenými s Rail Invest pak ČD Cargo vede soudní spory v celkové hodnotě kolem 1 miliardy Kč,” píše se v oficiálním vyjádření ČD Cargo, a.s.
„Za těchto okolností bylo pochopitelné, že ČD Cargo skupinu Rail Invest v průběhu roku 2019 umístilo na blacklist dodavatelů, kteří mají zakázáno s ČD Cargo dále obchodovat. To muselo pro skupinu Rail Invest představovat enormní výpadek příjmů, jelikož ČD Cargo bylo majoritním zákazníkem tohoto dodavatele. Po uvedeném kroku se začaly množit stížnosti na všech možných instancích, od Drážního úřadu, Evropské železniční agentury či Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, kterým však tyto úřady nevyhověly. Skupina Rail Invest se proto snažila očernit ČD Cargo také u hospodářského výboru Poslanecké sněmovny nebo u tehdejšího Ministra dopravy” sděluje dále velmi otevřeně ve svém stanovisku dceřiná společnost Českých drah.

ČD Cargo přistupuje ke svým dodavatelským vztahům podle Flama tak, že si upravilo institut tzv. nezpůsobilého dodavatele. “Tím je každý, kdo se v posledních 3 letech před zahájením jakéhokoliv výběrového řízení dopustil závažného pochybení při plnění jakýchkoli smluvních vztahů s ČD Cargo, který vedl k uplatnění sankcí, vzniku škody, předčasnému ukončení smluvního vztahu nebo k jiným srovnatelným postupům ČD Cargo. ČD Cargo si tak zavedlo svůj vlastní interní black list a každému, kdo se na něm ocitne, je podaná nabídka a priori odmítnuta. ČD Cargo tak zcela správně selektuje z výběrových řízení ty dodavatele, se kterými měl v minulosti špatné zkušenosti” říká Flam. Samotné trestní oznámení na ČD Cargo se mělo týkat odprodeje 500 starých vagónů ČD Cargo slovenské firmě SMK, která je má na vlastní náklady modernizovat a dále pronajímat dopravci. ČD Cargo se o trestním oznámení dozvědělo z článku, ve kterém je také uvedeno, že ho měl podat právník Mario Hanák. “Stejný Mario Hanák přitom asistoval právníkovi skupiny Rail Invest (Ostravské opravny a strojírny), Karlovi Ležatkovi, když si stěžoval právě na smlouvu mezi ČD Cargo a SMK u Drážního úřadu. Drážní úřad této stížnosti nevyhověl” vysvětluje firma.

Policie se pochopitelně musí zabývat jakýmkoliv trestním oznámením, i kdyby bylo anonymní. Ministr dopravy Karel Havlíček (za ANO), pod jehož instituci dráhy spadají, už dříve pro Seznam Zprávy potvrdil, že kontrakt mezi ČD Cargo a firmou SMK prochází zevrubnou kontrolou. Prvotní ekonomický audit podle něho dopadl pro ČD Cargo dobře, teď se prý zkoumá to, zda je smlouva na prodej a pronájem 500 nákladních vagonů na příštích 10 až 15 let v pořádku z hlediska technického. Záležitost řeší i další orgány drah. ČD Cargo transakci obhajuje. “Neprovozuschopné vagony určené ke šrotaci jsme prodali za cenu stanovenou na základě znaleckého posudku. Nutno uvést, že se ve srovnání se šrotací jednalo o ekonomicky výhodnější variantu, neboť cena šrotu by byla nižší.” Dále uvádí, že si v rámci procesu obnovy vozového parku od SMK pronajali 500 vagonů použitelných v celé Evropě (ty dosavadní mohly jezdit jenom na území Česka a Slovenska), a to za cenu 13 EUR (kolem 350 Kč) za vagon a den (včetně revizní údržby ze strany pronajímatele). Tuto cenu označují na trhu za zcela standardní, železniční vagony se údajně běžně pronajímají i za 20 EUR za den.

Samotnou SMK vedení ČD Cargo označuje za tzv. SPV propojenou s významnou skupinou Budamar Group působící v železničním byznysu, která dosahuje kumulovaného obratu ve stovkách milionů EUR. (SPV – Special Purpose Vehicle – zkratka pro společnost zvláštního určení, která je účelově založena a určena k provedení jednoho konkrétního projektu – poznámka redakce)

Kdo je skupina Rail Invest, na kterou ČD Cargo ukázalo

Skupina několika propojených firem zejména z železničního byznysu je ovládána bratry Rudolfem a Peterem Šuškovými. Mezi její hlavní společnosti patří především Ostravské opravny a strojírny (OOS) a Traťová strojní společnost (TSS). Od státem ovládaných firem měly v minulosti miliardové zakázky.

Podle oborového zpravodajského portálu Zdopravy.cz se o celé skupině začalo mluvit před třemi lety, když se TSS Cargo ze skupiny Rail Invest objevilo na seznamu firem, které má koupit čínský investor. “K transakci ale, podobně jako u jiných obchodů oznámených prezidentem Milošem Zemanem nedošlo. Šuškovi mají podle informací deníku Zdopravy.cz dobré kontakty na Zemanova poradce Martina Nejedlého, v minulosti měli blízko zejména k lidovcům” uvádí deník. “Není pravdou, že bychom své závazky vůči ČD Cargo plnili pozdě, nebo porušovali smluvní ujednání. Naopak ze strany ČD Carga docházelo k neposkytování součinnosti při opravách nákladních vagónů. Ve smlouvách si ČD Cargo vymínilo právo, že si bude dodávat vlastní náhradní díly, potřebné k opravě vagónů. Realita byla taková, že OOS nebyla ze strany ČD Carga poskytnuta součinnost a díly byly dodávány opožděně, někdy pouze částečně nebo vůbec” sdělil dříve Peter Šuška Parlamentním listům.

Podle portálu Zdopravy.cz však spory s OOS začaly již v roce 2017, kdy se opravce začal dostávat do prodlení s nasmlouvanými opravami nákladních vozů a vrcholily v první polovině roku 2019, kdy se již situace stala pro ČD Cargo neúnosnou. “Některé vozy ve zmiňovaném období stály připravené k opravám i několik měsíců a OOS je nepřebírala k opravě. Podle ČD Cargo se opravny snaží zbavit viny argumentací jednoho bodu ze smlouvy, který umožňuje dopravci dodat takzvaný staropotřebný díl, který má být při opravě použit přednostně a to v případě, že s ním v daném okamžiku dopravce disponuje. Staropotřebné díly získává ČD Cargo především ze šrotace zastaralých neprovozních nákladních vozů. Klíčové ale je, že to smlouva umožňuje, nikoliv, že zakládá tuto povinnost vždy a automaticky. OOS toto ustanovení smlouvy vykládá odlišně a tvrdí, že bez staropotřebných dílů nemohly opravovat, a že jim vagóny čekající na tyto díly zablokovaly výrobní linku a tím vzniklo zpoždění” uvádí internetový deník Zdopravy.cz.

Podle portálu měla problémy se zpožděním dodávek od TSS v minulosti i Správa železnic. Nakonec ji ještě jako SŽDC zažalovala. Šlo o zakázky na modernizaci drezín. Už v roce 2010 týdeník Ekonom napsal, že Šuškové by asi nikdy neslavili úspěchy, kdyby nezískali obrovské veřejné zakázky. “A velké zakázky by v současném podnikatelském prostředí sotva dostali bez politických vazeb. Ze zjištění týdeníku Ekonom vyplývá, že v tomto případě šlo o kontakty na politiky KDU-ČSL a strany TOP 09” uvedl tehdy. V červnu 2004 Šuškovovy opravny osobně navštívil tehdejší ministr dopravy za KDU-ČSL Milan Šimonovský. “Tři měsíce poté získala firma bratrů Šuškových od Českých drah tři velké zakázky v celkové hodnotě přesahující miliardu korun” poukázal Ekonom. A další zakázky na sebe nenechaly dlouho čekat. V témže roce deník MF Dnes uveřejnil zprávu o tom, že ČD Cargo odprodalo 1145 vagonů neznámé ostravské firmě Financial Found. Ta za ně zaplatila 1,16 miliardy korun. Šlo o metodu zpětného leasingu, kdy ČD Cargo vagony odprodá, ale bude je mít deset let v nájmu, dokud si je ve formě leasingových splátek neodkoupí zpět.

Týdeník Ekonom tehdy dospěl k jednoznačnému závěru, že i za touto firmou stojí Šuškové. “Sídlí v domě, který patří Ostravským opravnám a strojírnám. Ve stejném objektu má domov i firma Rail Invest, která od roku 2008 opravny stoprocentně ovládá. Obě společnosti byly dokonce založeny ve stejný den a akcie upsali stejní ostravští advokáti Vít Rybář a Karel Ležatka” napsal Ekonom. Ekonom dokonce konstatoval, že “za současného stavu věcí lze ale skupinu kolem Ostravských opraven a strojíren podezírat, že z obřích zisků mohou jako skrytí majitelé profitovat i křesťansko-demokratičtí politici.” I s firmou Financial Found je nyní ČD Cargo v právním sporu. Eva Paseková, ceskajustice.cz