Keby takéto posty vymyslel Andrej Babiš, už dosluhujúci premiér, tak by jeho politickí súperi nepochybne vrieskali, že jedine vytvára trafiky pre svojich verných, aby mohli byť oslovovaní pán minister a zarábať veľa peňazí. Podľa politických strán budúcej vlády je však všetko v poriadku. Ve skutočnosti je to opačne.

Zeman si prověří budoucí ministry osobně. Narazí u něj pirátský kandidát na zahraničí?
Ačkoliv prezident Miloš Zeman dává od pátku jasně najevo, že je připraven jmenovat premiérem Petra Fialu (ODS), ještě to zdaleka neznamená, že bude souhlasit se všemi jmény ministrů, které mu během následujících týdnů Fiala předloží. Největší problém se zatím očekává u Pirátů, a to především u Jana Lipavského, jehož jméno se nejčastěji skloňuje ve spojení s ministerstvem zahraničí. Problém může vzniknout i u kandidátů ze Senátu.

„Prezident Miloš Zeman by mohl vládu potrápit při jmenování některých ministrů. Problém by mohl být například u Jana Lipavského, který nevyznává stejnou zahraniční politiku jako Zeman,“ prohlásil ​Petr Holec. A souhlasí s ním další.
Otom, že právě diplomacie by mohla vyvolat střet, ve kterém se Zeman bude snažit uplatnit svůj vliv, psal i web Lidovky.cz. S odkazem na zdroje z Hradu uvedl, že prezident by měl s Lipavským „velký problém“.
Že prezident bude chtít pečlivě všechny kandidáty na ministry prozkoumat, mluvil v sobotu po rozhovoru s prezidentem i šéf ODS Petr Fiala.
Fialu a spol. kritizuje také Okamura, protože SPD má 20 poslanců a požaduje místo ve vedení Sněmovny
. Za vlády Babiše byl místopředsedou parlamentu. Pekarová má jen 14 poslanců a chce být dokonce v čele Sněmovny, což odborníci i obyčejní lidé odsuzují, jelikož na to nemá ​schopnosti.

X X X

​Radičová: Fico byl vždy vulgární, ale nepodceňujme ho. Mohl by se vrátit k moci

Zásadní otázka je, do jakého stupně to mají být politické nominace a odkud to má být nezávislá státní správa s kontinuitou, která bude garantovat vysokoprofesní výkon státní byrokracie. Když si na tuto otázku upřímně neodpovíme, tak budeme kamuflovat a podvádět voliče. A navzdory tomu přeobsazovat místa, dokonce až tak, že si budeme hrát na výběrové řízení. Nechci tvrdit, že všechna jsou zmanipulovaná, ale tvrdím, že každé může být.

Čistá hra je dohodnout se: „Ano, jsi ministr, neseš zodpovědnost za rozhodnutí a aby si ji mohl nést, tak máš právo si nominovat minimálně generální ředitele sekcí, za což poneseš osobní odpovědnost”. Pokud to takto nebude fungovat, tak se budou politici vyhýbat své zodpovědnosti a může dál fungovat stranická okupace státu. Problém je, že vládní hnutí OLaNO šlo do voleb s tím, že odmítá stranickou okupaci státu. Jestli to mysleli upřímně, pak nemůže být problém oddělení pozice šéfa strany a premiéra. Ale je tu ještě jeden rozměr ve hře – jaký vliv má premiér na poslanecký klub. Pokud ztratí pozici a zázemí ve vlastním klubu, tak dopremiéroval.

 Mají úplně stejná témata. Jediný rozdíl je, že Fico byl vždy vulgární a tím zůstal. Pellegrini se snaží nebýt, má jiný slovník, ale obsahově je to úplně stejná politika.

V předvolebních průzkumech se z vládních stran daří straně Svoboda a Solidarita (SaS), naopak solidní sešup zažívá právě OLaNO. Ve volbách mělo kolem 25 procent, nyní je v některých průzkumech i pod hranicí 10. Na druhé straně nám roste Směr-SD Roberta Fica a především pak oficiálně nová strana Hlas-SD, v jejímž čele je expremiér Peter Pellegrini, dříve Ficův nominant. Ta strana ještě ani nezažila volby a už je v preferencích první. Čím to je?

Je to kontinuita 12 let vládnutí bez toho, abyste opustili hranice a limity Směru-SD, ale umožňuje vám to říct: „Nemám nic společného s těmi korupčníky, ale hlásím se k té politice, které jsem byl součástí či fanouškem.“ Je to pro mnohé občany takový osvobozující manévr. Druhý fakt je, že vláda Směru byla hned třikrát úspěšná. Když se dnes podíváte na preference Směru 1 a Směru 2, tak přívrženci jsou tam stále bez toho, aby nastal nějaký odliv voličů od tohoto politického subjektu. Je to totiž ten jistý politický subjekt.

Osobně to označuji právě za Směr 1 a Směr 2. Mají úplně stejná témata. Jediný rozdíl je, že Fico byl vždy vulgární a tím zůstal. Pellegrini se snaží nebýt, má jiný slovník, ale obsahově je to úplně stejná politika. Ať už jde o otevřené odmítání očkování či o útok na delegaci poslanců z Europarlamentu, kteří přijeli na Slovensko zjišťovat, co se děje v našich bezpečnostních složkách. Pellegrini řekl, že si mají sbalit kufry a odjet, což byla slušnější varianta. Fico řekl to samé, akorát vulgárně. Obsahově to ale bylo stejné: „Vypadněte a nemluvte nám do věcí.“ Dělají úplně stejnou politiku.

Migrace pro nás není téma, zlý strýček Brusel neexistuje, říká expremiérka Radičová

x Říkáte, že Peter Pellegrini a jeho Hlas, či jak vy stranu nazýváte „Směr 2“, chce oprostit od kauz a kontroverzních výroků Roberta Fica a jeho Směru. Na druhou stranu i ten Směr aktuálně roste a v posledních průzkumech je už druhou nejsilnější stranou. Jak to, že se i jemu přes všechny kontroverze a kauzy či odmítání očkování daří růst?

Určitě je jeden faktor, že si za 12 let vládnutí vytvoříte svoji síť podporovatelů, a to velmi rozsáhlou, až na úrovni regionů, měst a obcí. Dokonce máte za sebou výraznou sociální skupinu lidí, kteří jsou na vás existenčně závislí, protože získali pracovní místa ve státní správě či ve veřejných státních organizací jako úřad práce či sociální pojišťovny. V některých regionech to jsou hlavní a jediní zaměstnavatelé. Máte obavu, že výměnou politické garnitury přijdete na těchto místech o svoje pozice, protože tak to na Slovensku doposud fungovalo. Docházelo zde k takové stranické kolonizaci státu.

x Opravdu mu stačí jen stavět na tom, že 12 let vládl?

Nepodceňujme ho. Za těch 12 let si vytvořil podpůrnou síť až pracovně-právně závislých lidí na konkrétní vládě. Závislost na jednom typu vlády je tu velká, pokud platí, že s výměnou vlády dojde i na výměnu zaměstnanců na jistých postech. Dále je tu všeobecný postoj k politice, a to je to známé spojení, že „všichni kradou“. Téma korupce se Směru podařilo dostat zpochybněním procesů a válkou mezi jednotlivými bezpečnostními složkami do stádia, že lidé už neví, co je pravda.

 Opozice je vždy jen tak silná, jak je slabá vládnoucí koalice.

Tohle Ficovi pomohlo?
Z hlediska marketingu se mu bravurně podařilo nahlodat důvěru občanů v to, že teď probíhá očista státu. U výrazné části lidí se to podařilo a přiklonili se k té minulé vládě. Je to nesmírně rozkmitané do té míry, že se populace opět dělí na ty, co víc věří interpretaci Fica, který je aktivní a agresivní, a zpochybňuje jinak slabé vystupování současného ministra vnitra Romana Mikulce. Opozice je vždy jen tak silná, jak je slabá vládnoucí koalice. Ta pokud vystupuje slabě či nechala zajít jisté procesy až do takového stadia zpochybnění, tak tím vlastně přihrává na smeč Ficovi a opozici.

x Vrátím se ještě k současné koalici. Musím se zeptat na kauzu Sputnik. Co na tuto akci Igora Matoviče s ruskou vakcínou říkáte?

Že je to taková neřízená střela. I ten název vakcíny tomu odpovídá. Nepodezřívám Matoviče z toho, že by nechtěl najít řešení, které bude rychlé a zabere. Všechny nás naháněl každý víkend na povinné antigenní testování. My na něj chodili, ale podstatou je, že jsme se ocitli společně s Českou republikou na nejvyšším počtu úmrtí na počet obyvatel. Takže asi nám ty testy příliš nepomohly. Nebyli bychom na chvostu s nejhoršími výsledky, respektive ty testy nepřinesly efekt, který nám měly přinést – aby umíralo méně lidí. Matovič se snažil hledat zkratky, které při pandemii jednoduše nefungují. Útočil na odborníky, místo toho aby jim naslouchal a bral je vážně. Měnil pokyny ze dne na den, a potom už nikdo nerespektoval ani hlavního hygienika. Zpochybnil to, co drží demokracii pohromadě, tedy že respektuji specialisty, jejich kompetence, a nekecám jim do toho.

x Projevuje se to podle vás i jinde?

Podobně to platí ve všech oblastech života a my jsme toto zrušili. My si troufáme mluvit do kompetencí vysoce specializovaných odborných rozhodnutí či návrhů a nejen to. Posunulo se to o ještě jeden ‚level‘ dál. Nejen, že část populace tvrdí, že pandemie neexistuje a očkování není potřeba, přičemž vše je to jen hra politiků či farmaceutických firem. Toto jsou mimochodem Ficova slova. Toto lidé nejen reprodukují, ale útočí na ty, kteří se dobrovolně rozhodli pro vakcinaci. To jsou protesty posunuté o hranici dál. Je to omezování svobody a vyjádření jiných lidí. To je vážné, protože tu bouráte jeden z principů demokracie.
 My si troufáme mluvit do kompetencí vysoce specializovaných odborných rozhodnutí či návrhů a nejen to. Posunulo se to o ještě jeden ‚level‘ dál.

x Před časem jste pro slovenský deník SME řekla, že vám v dnešní politice chybí noblesa a slušnost. Když se podíváme na současné výroky Igora Matoviče, Roberta Fica a dalších politiků třeba z ČR, tak je vidět, že situace se příliš neposunula. Co by se muselo stát, aby se do politiky slušnost vrátila?

Každé prostředí má svůj styl a je jím typické. Identita člověka s nějakou skupinou, do které se zařazuje a patří, se váže na jazyk a způsob vyjadřování. Když jsme ztracení v dnešním globálním světě, tak hledáme pevnou skupinovou identitu. Často ji nacházíme na internetu, kde si lidé díky velké anonymizaci dovolují věci, které by vám tváří v tvář daný člověk řekl jen výjimečně, a to asi velmi opatrně. Přispívá to k tomu, že tento nový styl vulgarity a nevychovanosti se přenáší až do politiky. Respektive se z politiky přenáší do společnosti a úplně ji zamořuje. Co nám pomáhá, že si nemůžeme přijít na jméno, že se lidé předhání v tom, kdo víc nadává? A teď to vidíte ještě v Parlamentu, tak vás to povzbudí. Dokonce to mnozí začínají vnímat jako projev síly, když si někdo bouchne do stolu a zanadává si. Podle mě je to slaboch, který se snaží ostatní přesvědčit o své pravdě vulgaritami a primitivností. Nemá argumenty, tak vříská. Vždyť je to projev neschopnosti se ovládat, nerozumění věci a neschopnosti vést dialog.

x A přispívá ke zlepšení této situace dostatečně vaše prezidentka Zuzana Čaputová?

Paní prezidentka se snaží kultivovat politickou scénu. Snaží se vystupovat pokojným tónem do společnosti, což neznamená, že zároveň nepojmenovává napřímo problémy společnosti. A tak si proti sobě postupně staví tu část společnosti, která by od ní chtěla více křiku, ale i tu část, která zase patří k zastáncům současné koalice. Vadí jim, že ji dostatečně nepodporuje a nechválí. Navzdory tomu si dovolím říci, že i když ztrácí na popularitě, tak je stále nejdůvěryhodnější političkou. Když to ustojí, tak to vyhodnotíme až s odstupem času. A s ní se ponese étos politiky slušnosti kultivovanosti a politiky orientované na řešení a hledající kompromisy.

X X X

​HEREČKA ŠTÍBROVÁ: DEJDAR DĚLÁ BYZNYS? PŘEDRAŽENÁ VIDEA?
​
Kam se poděl Martin Dejdar? Po kritice Nikol Štíbrové se po něm slehla zem
 
Není to tak dávno, co se influencerka Nikol Štíbrová pustila do Martina Dejdara a jeho projektu Wish 4 you, který za nemalé peníze nabízel videopozdravy od známých českých celebrit. Dejdar kritiku neustál a pochybný byznys ukončil. Co ale dělá teď? Vypadá to, že se mediální pozornosti důsledně vyhýbá.

Oblíbený český herec Martin Dejdar překvapil své fanoušky i kolegy ze showbyznysu, když začal nabízet prodej zdravic od slavných osobností za dosti vysokou cenu. Mlčet nevydržela Nikol Štíbrová, která mu vzkázala, že to opravdu přehání a kdyby chtěl někdo pozdrav od ní, ráda to udělá zadarmo.

"Musím říct, že jsem se celkem dost naštvala. Našla jsem webovky, na kterých je seznam našich osobností z různých sfér, sportovci, influenceři, zpěváci a tak dále, a vy si u nich můžete kupit buď audio, nebo videopřání a vy za něj platíte. Za audio 1500 korun, za video 2500 tisíce. Já jako chápu že doba je zlá, ale tohle mi přijde vyloženě úchylný! Místo aby byli rádi, že mají nějaký fanoušky, a byli rádi že někdo stojí o to, aby se s ním vyfotil nebo podepsal, tak si říkají takovém sumy, je to totální zhýralost," napsala si Nikol na Instagram.

Drahá přání a nevšední zážitky

Kromě drahých přání nabízela firma i nevšední zážitky. Ty už si ale nemohl dovolit téměř nikdo. Třeba hodinový trénink s MMA zápasníkem Karlosem Vémolou za deset tisíc, to už byl opravdu přestřel.
Korunu tomu zasadilo zjištění, že některé osobnosti neměly ani tušení, že se na Dejdarově seznamu vyskytují a už vůbec ne, kolik jejich videozdravice stojí. Například takový Jiří Lábus byl přinejmenším překvapen a youtuber Kovy byl doslova v šoku.
„Cože? Vůbec nevím, že mě na to Dejdar oslovil, to si nepamatuju. To bych ani nechtěl,“ řekl Blesku Lábus.

Dejdar celý projekt samozřejmě obhajoval a tvrdil, že v částkách jsou obsaženy i provozní náklady. Nebylo mu to ale nic platné, kritika se na něj snášela ze všech stran. Dejdar ji neustál a s projektem skončil. Vydal k tomu srdceryvné prohlášení.

Dejdar projekt raději ukončil
"Přání celebrit měla plnit i charitativní cíle. Bohužel již k tomu nedojde. Pod neuvěřitelným tlakem urážek, pomluv, ponižování a zesměšňování nejen mě, ale i dalších osobností projektu zapojených, jsem se rozhodl projekt ukončit hned na začátku. Ne proto, že je to chyba, nebo že je projekt špatný. Jsem stále přesvědčen, že nápad je to dobrý. Ale v tak nenávistném prostředí nemám sílu nic vytvářet. Navíc, když lidé jako například Nikol Štíbrová a jí podobná stvoření mají tu odvahu mě i ostatní skutečné osobnosti, které desítky let tvrdě pracují, veřejně zostuzovat a urážet, nemá smysl se o něco snažit. Já si jen přeju, aby bylo na sociálních sítích méně nenávisti a zloby." 

Poté se Dejdar stáhl a od té doby o něm není pořádně slyšet. Zato o jeho synovi Matějovi je v poslední době slyšet až dost. Když naposledy vyrazil na premiéru muzikálu Děti ráje, bublinky tekly proudem a mladý Dejdar trávil čas na baru ve společnosti kumpánů, místo v hledišti. 

X X X

V německém obchodním domě útočil muž s nožem, pobodal malého chlapce

Sedmapadesátiletý muž v sobotu večer v obchodním domě v Mnichově pobodal kuchyňským nožem desetiletého chlapce. Informovala o tom v neděli agentura DPA s odvoláním na německou policii. Útočník byl na místě zadržen. Chlapec utrpěl vážná zranění, není ale v ohrožení života.

​Chlapec před incidentem nakupoval se svými rodiči a bratrem v obchodním domě TK Maxx. Podle mnichovské policie se nacházel v prostoru eskalátoru z 1. do 2. patra, když ho náhle 57letý muž pobodal kuchyňským nožem. Ostatní nakupující chlapci hned poskytli první pomoc a útočníka přemohli. Poté si ho převzala policie, na místě zasahovalo deset policejních hlídek.

Chlapec byl hospitalizován s vážnými poraněními krku a ramene, ale není v ohrožení života, uvedla agentura DPA. Podle týdeníku Der Spiegel je útočník bez státní příslušnosti s bydlištěm v Mnichově a není známo, že by mezi mužem a dítětem byly nějaké vazby. V neděli měl být předveden před soud.

V rychlovlaku ICE útočil Syřan se schizofrenií. V Německu žije sedm let
Zpráva o incidentu přišla ve stejný den, co útočník s původem v Sýrii zranil v rychlovlaku ICE mezi Řeznem a Norimberkem nožem čtyři lidi. Vyšetřovatelé uvedli, že útočník trpí schizofrenií a že čin nespojují s terorismem.

X X X

V rychlovlaku ICE útočil Syřan se schizofrenií. V Německu žije sedm let

Sobotní útok v rychlovlaku ICE mezi Řeznem a Norimberkem si vyžádal čtyři zraněné. Podle agentury DPA to v neděli oznámila místní policie, podle níž vyšetřovatelé incident nespojují s terorismem. Média dosud informovala o třech zraněných. Pravděpodobný útočník s původem v Sýrii trpí schizofrenií.

FKrátce za Řeznem se útočník zvedl ze sedadla a nožem těžce zranil na hlavě 26letého muže. Následně pobodal dva muže ve věku 60 let, načež přešel do jiného vagónu, kde pořezal na těle 39letého může, uvedl zástupce ředitele policie v Horní Falci Thomas Schöniger. Dva mladší muži jsou podle něj stále v nemocnici.

Poté, co souprava na trase z Pasova do Hamburku zastavila v bavorské obci Seubersdorf, vnikli do vlaku policisté, kteří pravděpodobného útočníka přinutili lehnout si na zem. Zatkli ho, aniž by kladl odpor. V kapse mu našli krví potřísněný zavírací nůž s čepelí o délce osm centimetrů.
Motiv útočníka zůstává nadále nejasný, podle soudního znalce však trpí „paranoidní schizofrenií“ a vidinami, uvedlo státní zastupitelství. To požádalo umístění muže do psychiatrické léčebny.

Zadržený je 27letý muž se syrským pasem, který se do Německa dostal v roce 2014, uvedla dále policie. Podle informací vyšetřovatelů den před událostí přišel o práci. Policie se na základě dosud shromážděných poznatků nedomnívá, že útok měl „islamistické pozadí“.
Policie rovněž poděkovala cestujícím ve vlaku, kteří „se pokusili podezřelému zabránit v dalších akcích“.

X X X

České nemocnice převzaly dva těžce nemocné pacienty s covidem z Rumunska

Česká republika v sobotu převzala dva pacienty z Rumunska, kteří mají těžký průběh covidu. Muž a žena byli převezeni do nemocnice Na Bulovce a do Fakultní nemocnice v Motole.
Česko v sobotu vpodvečer převzalo dva pacienty z Rumunska s těžším průběhem covidu. Informaci Televize Seznam potvrdil mluvčí ministerstva zdravotnictví Daniel Köppl.

X X X

Lež, která srážela Trumpa. Russiagate byla vymyšlená, pomáhali i lidé Clintonové

Pamatujete si ještě na Russiagate, spiknutí Donalda Trumpa s Rusy, kteří mu pomohli vyhrát volby a on se za to stal jejich loutkou, Putinovým pudlem? Táhla se skoro celé Trumpovo prezidentování. Všechno si to však vymysleli. Upletli to z ničeho. FBI právě obvinila hlavní zdroj toho všeho, v Americe žijícího Rusa, na jehož „zpravodajství“ Russiagate postavili.
Něco mu nakukal píarista kampaně Hillary Clintonové a přítel jejího manžela Billa, něco si sám vymyslel, zbytek posbíral při pitkách s přáteli. Teď byl obviněn, že při výslechu lhal FBI a zastíral skutečný původ svých informací.
Ten muž se jmenuje Igor Dančenko, žije v USA, říká se mu Iggy, svého času pracoval pro známý liberální politologický ústav Brookings Institution, ale už ne, mimo jiné proto, že měl řadu srážek se zákonem. Obvykle v tom byl alkohol.

„Nemáte nějaké fámy a lži?“
A tak celá Russiagate vypadala možná nějak takto: kampaň Hillary Clintonové najala firmu specializující se na vyhrabávání špíny jménem Fusion-GPS, aby našla něco na Trumpa. Firma najala bývalého britského špiona jménem Christopher Steele, aby tedy něco našel. Ten si najal Dančenka. A toho našel a nakrmil onen píárista od Clintonové. Pak se to „vypralo“ díky Steeleově jménu a schopnosti zabalit to do spisovné špionštiny.

Ve skutečnosti byly ale informace, jak včera napsal i Washington Post, který za divoké popisování Russiagate dostal Pulitzerovu cenu, „postaveny na přehánění, fámách a naprostých lžích“

Celé se to tenkrát předhodilo ochotné FBI, která zahájila odposlechy Trumpovy kampaně a zavedla vyšetřování. Představa demokratů zřejmě byla, že z toho bude jen lopata bahna, která se na chvíli použije v kampani – podívejte, z čeho vyšetřují Trumpa, jenže pak to přerostlo přes hlavu. Ještě jednou Washington Post: „Obvinění pravděpodobně podpoří tvrzení republikánů, že demokraté a FBI záměrně nebo omylem proměnili laciné pomluvy ve vyšetřování úřadujícího prezidenta ve věci národní bezpečnosti.“

Když se vezme v potaz, co všechno „Steeleova složka“ vyvolala, je dvojnásob absurdní, jak vlastně vznikala. Tedy aspoň podle následujících informací, jak je americká média vytahala ze zpráv FBI a téměř čtyřicetistránkového obvinění.

Zveřejněné dokumenty: Russiagate vypadá stále více jako Watergate naruby.
Bývalý agent britské Mi-6 Steele, kterého média líčila jako „věrohodný zdroj s oceňovanou pověstí muže dodávajícího americké vládě citlivé a důležité informace“, nebyl v Rusku mnoho let a neměl tam žádné kontakty. Byl zcela závislý na Dančenkovi a jeho údajné „síti podzdrojů“, jak to pojmenoval.

Jenže Dančenko FBI přiznal, že když ho Steele najal, neměl žádné napojení na Kreml a byl „bezradný“. A tak se z nouze obrátil na náhodně vybrané ruské a americké novináře, přátele z mládí, a dokonce na bývalou přítelkyni.
Pak se seznámil s oním píáristou, který byl aktivní v kampani Clintonové. Jmenoval se Chuck Dolan. Dančenko se ho zeptal, jestli by neměl „nějaké nápady, drby nebo obvinění“, protože pracuje „na projektu proti Trumpovi“.

Donald Trump na snímku z července 2021
A zřejmě Dolan mu dodal klíčovou bombu, že Trump pořádal v moskevském hotelu Ritz-Carlton orgie s prostitutkami, což Rusové natočili a nyní ho mohou vydírat. S tím, že když byl v Moskvě, řekl mu to při exkurzi do prezidentského apartmá ředitel hotelu. Jenže když se na to při vyšetřování FBI ptala dalšího Američana, jenž se exkurze zúčastnil, ten uvedl, že nic takového nikdo neřekl.

Sám Dolan FBI přiznal, že když krmil Dančenka, uváděl to jako zákulisní informace, jež mu nad skleničkou prozradil jeden zasloužilý republikán. Dolan k tomu při výslechu dodal, že si schůzky i republikána vymyslel a to, co Dančenkovi dával, vyčetl v tisku.

Proč impeachment na Trumpa? Russiagate selhala, střídá ji Ukrajina a rasismus
Pikantní na všem bylo, že Dolan byl v Rusku zaháčkován mnohem podivněji než Trumpovi lidé, protože osm let pomáhal vést „globální propagační kampaň pro ruskou vládu“ a stýkal se s lidmi z ruské ambasády ve Washingtonu. Takže je otázkou, zda ho nekrmili oni a kudy se vlastně Russiagate ubírala.

Některé věci si obstaral Dančenko sám. Třeba zásadní tvrzení šéfa Rusko-americké obchodní komory, že Trump je zapleten s Putinem v „dobře propracovaném spiknutí spolupráce“. Jenže výslechy ukázaly, že si to Dančenko vymyslel. S oním člověkem nikdy nehovořil.

Teď směr Hillary?
Otázka je, proč to dělal a proč dodával drby, které při vyšetřování neobstály. Možné vysvětlení: nečekal vyšetřování. Všichni to brali jako jednorázovou akci, jednu z mnoha špinavostí v kampani, nikdo netušil, že se to tak rozjede a přeroste v Russiagate, dominantní politické téma let od léta 2016 až do konce března 2019. Tehdy zpráva Muellerovy komise prohlásila, že Trump se s Rusy nespojil. Ale mezi demokraty Russiagate žije pořád dál.

Údajné spiknutí s Rusy ovlivnilo Trumpovu politiku k Rusku, několik jeho lidí odneslo vše vězením či jinými tresty, ovšem za věci, jež s údajným spojením s Rusy nesouvisely, jen vyplavaly při šetření a byly použity jako páka pro rozmluvení.

Trump vs. Clintonová
Za krytí Russiagate, které bylo velmi hysterické a zaujaté, dostal Pullitzerovu cenu nejen Washington Post, ale i New York Times. Ten první list včera napsal: „Obvinění Dančenka zpochybňuje některé minulé zprávy tisku včetně našich.“
Média teď spekulují, že vyšetřovatel Durham nyní bude zkoumat, jak byl případ opravdu propojen s kampaní Hillary Clintonové a proč FBI nechala věci běžet dál a dál, i když jí Dančenko už v roce 2017 řekl skoro vše, co se ví nyní.

X X X

SOUDKYNĚ POŘÍZKOVÁ: PRÁCE SOUDCE OSAMĚLÉ POVOLÁNÍ, ODPOVĚDNÉ, DO 70 SOUDIT NECHTĚLA

Za svůj život pracovala pro stát i pro soukromou společnost. Nyní je Barbara Pořízková místopředsedkyní Nejvyššího správního soudu. V rozhovoru pro iDNES.cz mluví o tom, jak je práce soudce osamělá i to, co jí justice naučila. „Jako soudce musíte naslouchat protiargumentům jiným způsobem, protože na tom záleží správnost konečného verdiktu,“ říká.

x Přemýšlela jste někdy o tom, že byste byla soudkyní?

Ne, to vůbec ne. Jak se říká, byla jsem asi v pravý čas na pravém místě. Má kariéra nebyla vůbec tou klasickou kariérou justiční čekatelky. Pracovala jsem pro stát, pracovala jsem pro soukromou sféru. Pak vznikl Nejvyšší správní soud a potřeboval odborníky z praxe, zejména z té byznysové, protože na soudu v té době byli vedle karierních soudců jen odborníci ze státních úřadů nebo akademici. Takže jsem byla prvou, která šla z komerční sféry na Nejvyšší správní soud.
Bylo pro vás výhodou, že jste přišla ze soukromé sféry do justice, kde soudce musí být nezávislý? Jak jste sama řekla, dříve jste obhajovala stát, pak jste pracovala pro soukromou firmu.

Myslím si, že mi to dalo určitý nadhled. Osobně to za výhodu považuji, znala jsem velmi dobře segment financí. Samozřejmě jiné právo, které tady soudíme, například přestupky či stavební právo, jsem neznala. Mám ale pocit, že si díky svým předcházejícím zaměstnáním dokážu lépe představit, kam až posouzení určité otázky může v praxi vést.

x Mělo by se tedy odpustit v justici od kariérních soudců?

Kariérní soudci jsou důležití, protože mají justiční paměť a dokonale znají procesní pravidla. Zároveň by však justice měla být otevřenější lidem z praxe kvůli tolik potřebné diverzitě.

x Čím jste chtěla být jako malá?

Chtěla jsem prodávat kytky nebo knížky. Doma jsem si hrála na to, že mám obchod a v něm prodávám, ale to jsem byla malá holka. Můj tatínek si hrozně přál, abych šla studovat ekonomickou školu se zaměřením na zahraniční obchod.
Barbara Pořízková

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnešní Masarykova univerzita).
V letech 1993 až 2001 pracovala jako právnička na oddělení nepřímých daní Finančního ředitelství v Brně. 
Od roku 2001 se v mezinárodní poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers specializovala na daňové spory. 
V roce 2006 byla jmenována soudkyní a přidělena k Nejvyššímu správnímu soudu. 
V říjnu roku 2018 byla prezidentem republiky jmenována místopředsedkyní Nejvyššího správního soudu.
Je autorkou odborných publikací se zaměřením na daňovou problematiku. 

Barbara Pořízková:

Vystudována máte ovšem práva, proč jste nešla na ekonomku?
Odrazovaly mě přijímačky z matematiky. Pro práva jsem se rozhodla někdy ve třetím ročníku na gymplu, protože mi připadaly velmi univerzální.

x Jaké byly vaše začátky jako soudkyně?

Bylo to docela těžké ve všem. Dlouho se mi stýskalo po lidech, po týmové práci.

x Byla jste osamělá?

Byla. Práce soudce je osamělé povolání s velkou odpovědností, což spoustě lidí nedochází. I když rozhodujeme v senátech, člověk je hodně sám a má na sobě velkou zodpovědnost.

x Co vám pomáhalo se s tím vyrovnat?

Pomohli mi lidé kolem mě, měla jsem štěstí na bezvadný senát. Každý začátek je samozřejmě těžký, v justici je hodně pravidel, které člověk zvenku nevidí. Justice je navíc konzervativní a má spoustu nepsaných pravidel i předsudků, zaběhlý pořádek, který se dodržuje. Tohle jsem se učila za pochodu.

Musela jsem si zvyknout i na jiný způsob práce. Když zastupujete stát nebo soukromého klienta, tak máte za cíl vyhrát. Máte zadání, kterým se snažíte právní argumentaci vést. Naopak soud stojí nad tou argumentací a většinou tam, kde začíná opravdový problém, tam končí komentáře a jednotlivé strany začínají mlžit. Je to zkrátka velmi jiná, ale hezká práce.

Osamocený Nejvyšší správní soud
Co se týče osamělosti, dalo by se říct, že i Nejvyšší správní soud stojí v justiční soustavě trochu osamocen.
To máte pravdu, nemáme pod sebou správní soudy, existují pouze správní úseky na krajských soudech. Nemáte tak vůbec možnost ovlivnit například výběr soudců, vše si řídí předsedové krajských soudů. A pak tu stojí samotný Nejvyšší správní soud, který je sice důležitým kasačním soudem, ale nemá vůbec vazbu na obecnou justici.

x Myslíte si, že bylo lepší, kdybychom měli krajské správní soudy?

Stoprocentně, jinde v Evropě to funguje. Z hlediska naší justiční soustavy nemá předseda krajského soudu na starosti jen správní úsek, ale musí opečovávat i trestní, civilní či insolvenční úsek. Vše musí klapat. Má zkušenost je taková, že správní soudnictví bývalo a ještě někdy je hodně podceňovanou větví krajských soudů.

x Když končil Josef Baxa jako předseda Nejvyššího správního soudu, vzpomínal na vznik soudu s tím, že tehdy dostal dotaz, k čemu takový soud v Česku bude. Má nyní NSS své místo v justiční soustavě?

Pokud by tomu tak nebylo, tak bychom nebyli zavaleni prací. Doufám, že důvěru, kterou jsme si mezi lidmi vybudovali, neztratíme.
Když jsem nastoupila na Nejvyšší správní soud, rozdělení soudců bylo půl napůl - přesně polovina soudců byli muži, druhá polovina naopak ženy. Některé odešly do důchodu, jiné zemřely. Dnes už to rozdělení takové není.

x Co obnáší vaše práce jako místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu?

Mám na starosti celé zahraničí, správu soudu tak, aby fungoval i po té ekonomické stránce. Aby se třeba topilo nebo aby nám fungovala doprava či IT oddělení. Mám pod sebou také oddělení evidence judikatury.
Kromě toho jsem si nechala souzení, sedím každý čtvrtek v malém senátu a zasedám i v rozšířeném senátu. Zpravodajských věcí mám méně, než jsem měla dříve, ale práci soudkyně si rozhodně nenechám vzít.

x Nicméně znamená to, že taková možnost tady byla? Být místopředsedou soudu a nesoudit?

Tuším, že někteří předsedové krajských soudů již vůbec nesoudí. Mohla jsem požadovat ještě menší rozsah soudcovského rozhodování. Například tak, že bych se svým senátem zasedala jednou za měsíc. Ale to jsem nechtěla.

x Proč?

Rozhodování mne baví mnohem více než funkcionaření a pragmaticky, pokud bych na 10 let vyskočila ze souzení, velmi těžko bych se do vlaku správního soudnictví, které je hodně o technickém právu, vracela.

x Je podle vás chyba, když předseda nějakého soudu odsune rozhodování na druhou kolej a ztratí ten kontakt?

Neumím to říct kategoricky, záleží i na velikosti daného soudu, třeba předsedové těch krajských pod sebou mají i ty okresní. Soudce funkcionář by měl podle mě zůstat spjatý s realitou a s tím svým ‘každodenním chlebem’, protože jen tak může lépe porozumět potřebám dalších soudců, dát jim potřebné zázemí.
S dcerami jsem byla, když bylo potřeba

x Dokážete si od vaší práce odpočinout?

Čím jsem starší, tím lépe.

x Takže vyrovnávání pracovního a osobního života zvládáte?

Můj rodinný život je teď o něco jednodušší, mám dospělé dcery, které mají vlastní životy, už mám i dva vnuky. Svůj pracovní a osobní život víceméně balancuji jen se svým mužem, s přáteli a s „babičkovstvím“. Daří se mi to lépe, protože se nemusím každodenně starat o celou rodinu.

x Ale předpokládám, že dříve jste se musela o rodinu starat. Byla jste to spíše vy, nebo vám v tomto ohledu pomáhal váš muž?

Můj muž byl z tohoto hlediska velmi velkorysý. Když jsem nastoupila do americké firmy, převzal takové ty „tradiční“ povinnosti, jako bylo například chození s dětmi k lékaři, rodičovské schůzky a tak dále. To všechno můj muž zvládal, byť je sám právní profesionál. Měla jsem i oporu ve svých rodičích, kteří tehdy byli v důchodu, a s dětmi nám také pomohli. Oporu v rodině jsem zkrátka měla. Zároveň si však myslím, že jsem s dcerami byla vždy, když to bylo opravdu potřeba.

x V současné době se vede debata o tom, že jsou ženy často postaveny před volbu: rodina, nebo kariéra. Vy tedy nemáte pocit, že byste někdy před tuto volbu byla postavena?

S každou dcerou jsem na mateřské strávila tři roky. Je pravda, že jsem si to naplánovala v době, kdy jsem pracovala pro státní správu, takže to bylo jednodušší. Byla jsem v zaměstnání, kde nikomu nebylo divné, že jsem na mateřské tři roky. Nevím, jak je to ve státní správě nyní, ale ve velkých firmách to určitě není standardem, že by žena odešla kvůli dítěti na tři roky z práce. Na druhou stranu dnes fungují home office či poloviční úvazky, takže si myslím, že když se chce, tak se rodina a práce dá skloubit. Musí se jen ženám pomoci, poskytnout jim zázemí, a když se tohle podaří, tak možná leckterý zaměstnavatel bude překvapen tím, že jsou ženy šťastné, že mohou i s malými dětmi pracovat, navíc kvalitně, byť na zkrácený úvazek.

x Ocenila byste více žen v justici?

Když jsem nastoupila na Nejvyšší správní soud, rozdělení soudců bylo půl napůl - přesně polovina soudců byli muži, druhá polovina naopak ženy. Některé odešly do důchodu, jiné zemřely. Dnes už to rozdělení takové není.

x Je to chyba?

Myslím si, že ano, ale ne kvůli tomu, že bych zastávala názor, že ženy soudí lépe než muži. Jsou z mého pohledu konsenzuálnější. Jsem zastáncem pestrosti ve všem a jsem přesvědčená, že je správné, když se střetnou různé pohledy na věc – například advokáta, akademika, kariérního soudce, muže, ženy. Když se to všechno smíchá v diskuzi, výsledek je vždycky lepší než když je to jenom jeden pohled. Takže je podle mě krátkozraké obsadit soud například jen muži. Má to být namíchané, stejně jako mají lidé namíchány různé profesní zkušenosti.

Když jsem téma žen řešila s Ivanou Hrdličkovou (předsedkyně Zvláštního tribunálu pro Libanon, pozn. red.), uvedla, že by ženám škodilo, kdyby do pozic byly dosazovány jenom proto, že jsou ženy.
Nejsem příznivcem kvót. Na Nejvyšším správním soudu je 32 soudců a soudkyň, ale nemyslím si, že by se bez kvót nenašlo patnáct kompetentních žen, které by obsadily část těchto pozic. Našlo, ostatně už nás jedenáct je. Rozhodně ale nejsem člověk, co by na nějakou pozici dosadil ženu jen proto, že má hezké modré oči.

x Ale jednoduše řečeno, i justiční soustava by měla odrazovat složení společnosti?

Souhlasím, na obecných soudech je daleko více žen než mužů. To až poté, co stoupáte na vyšší pozice, tak se ten poměr nějakým zázrakem začne měnit. Je to podobné jako ve školství, máte rozhodně více učitelek než učitelů. Ale ředitelé nebo rektoři jsou většinou muži.

Justice a umělá inteligence

x Co vás na vaší práci baví nejvíce?

Hodně mě baví zahraničí, sdílení zkušenosti se soudy z jiných zemí a učení se z toho, jak jsou v něčem dál. Baví mě výměna informací, dělá mi to radost. Jsem ale ráda když se nám daří naši práci zatraktivnit i doma. Zavedli jsme třeba home office a máme ho i bez ohledu na pandemii, což je na justiční poměry něco docela revolučního, takže to mě velmi těší.
x Zmínila jste sdílení zahraničních zkušeností. Je třeba nějaká země, u které se Česká republika může inspirovat?

Každá země to má trochu jinak, takže nemůžu říct, že bychom měli mít za vzor třeba Německo, kde mají finanční věci úplně oddělené od správního soudnictví. Myslím si, ale že je dobře, když mezi sebou můžeme sdílet různé zkušenosti, například co se týče procesních pravidel či etických otázek – co má soudce komentovat a co už ne, nebo třeba digitalizace justice. Už nyní se mluví o tom, jestli může umělá inteligence pomoci v rámci souzení.

x Jak si to mám představit? Bude případy jednou rozhodovat sama umělá inteligence?

V Evropě například v Irsku nebo v Anglii vznikají určité programy, které dokážou přefiltrovat obrovské množství dat, takže soudci nemusí číst stohy a stohy papíru, ale zkrátka jen relevantní informace. To neznamená, že by umělá inteligence nějak rozhodovala, ale i např. vyhledávač judikatury je kus umělé inteligence. Nechci tím říct, že by umělá inteligence měla nahradit soudcovské rozhodování. Nechci strašit, je nicméně zajímavé sledovat takové trendy.

Já to jako strašení nevnímám, spíš mě to překvapuje. O justici se říká, že je zkostnatělá.
Na jednu stranu je to dobře, protože kdyby se každý rok v justici děly závratné změny, tak přestane mít důvěru lidí. Nemůže to být tak, že se zbourají všechny pilíře justice a každý rok to bude jinak, justice ale musí nepochybně jít s dobou.
Dříve jsme např. neměli vyvěšené rozsudky na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu. Vedla se velká vnitřní diskuze, zda umožníme lidem tedy široké veřejnosti je číst. Dnes by nikoho nenapadlo, že je to nějaký problém a že by to tak nemělo být. Změny musí přijít, ale pomalu, protože justice je především službou veřejnosti a ta musí být konzistentní.

Když jste právník v soukromé sféře, tak samozřejmě taky posloucháte protiargumenty, ale zvažujete, jak se jim třeba vyhnout, nebo jak je obejít, protože chcete spor vyhrát. Jako soudce musíte naslouchat protiargumentům jiným způsobem, protože na tom záleží správnost konečného verdiktu.

O zveřejňování rozsudků online se v Česku vede dlouhá diskuze. Jak jste řekla, vy je zveřejňujete, ale neplatí to tak o jiných soudech.
Pomalu se to rodí. Musíte brát v úvahu, že například v trestním či opatrovnickém rozsudku může být mnoho intimních informací, a bylo by zvláštní, kdyby si v něm každý mohl listovat. Je to také věc kultury, například severské země jsou na tom o poznání dále a mají systém velmi otevřený. Tam se například můžete kouknout, zda proti vašemu sousedovi běží trestní řízení či někdo podal trestní oznámení. To už mi přijde trochu za hranou. Slovinci zase ve svých rozsudcích i v případě malého senátu uvádí disent, tedy proč některý soudce nesouhlasil s většinou. U nás je to pouze ve velkých senátech.

x U vás zveřejňování funguje, tak proč by to nemohlo fungovat i na jiných soudech, když to bude anonymizované?

Jednou to bude na všech soudech. Anonymizaci musí někdo udělat podle přijatých standardů. Tohle všechno je dlouhý proces a justice nemá peníze na zaplacení dalšího justičního personálu. Rozhodně bych neřekla, že je k tomu nechuť. Diskuze se opravdu vede spíše směrem, kdo to udělá, jak to bude vypadat a jak se to zaplatí.

Jak naslouchat názorům jiným

x V jednom z rozhovorů jste uvedla, že vaším vzorem je Dagmar Burešová.

Nemám úplně jeden vzor. Když se mě tehdy ptali na profesní vzor, uvedla jsem paní doktorku Burešovou, protože mi připadá jako odvážná, inteligentní a pracovitá dáma. Osobně jsem jí neznala, ale z toho co o ni vím, můžu říci, že ji obdivuji.

x A co váš vzor mimo justici?

Nemám moc ráda glorifikaci. Inspirují mě chytří pracovití lidé a je jedno, zda jsou z justice nebo z jiné branže.
Dokážete říci, co bylo vaší největší výzvou, které jste musela čelit ať už jako místopředsedkyně nebo soudkyně

x Nejvyššího správního soudu?

Změna stylu práce. Několikrát jsem začínala v rámci svých zaměstnání od nuly, když jsem přešla ze státní správy do amerického korporátu, což byl úplně jiný styl práce. A pak poté, co jsem přešla na soud, to bylo opět od nuly, protože jsem za sebou neměla žádnou justiční kariéru. Takže pro mě bylo velkou výzvou zúročit to, co jsem se naučila dříve a využít to v rámci mé práce v justici.

x Co vás práce soudkyně naučila?

Naslouchat názorům jiných. Když jste právník v soukromé sféře, tak samozřejmě taky posloucháte protiargumenty, ale zvažujete, jak se jim třeba vyhnout, nebo jak je obejít, protože chcete spor vyhrát. Jako soudce musíte naslouchat protiargumentům jiným způsobem, protože na tom záleží správnost konečného verdiktu.

x Kdyby se vám nyní po těch letech dostal do ruky znovu nějaký případ, který jste už jednou rozhodovala, máte pocit, že byste jej nyní rozhodla jinak?

Myslíte, zda jsem někdy udělala chybu? Určitě, jsem jenom člověk. Ale chyby nejsou nepřátelé, pokud jich neděláte moc. Chybami se člověk učí a jsou kořením úspěchů. Za těch 15 let, co soudím, mně Ústavní soud zrušil jen dvě rozhodnutí, to je dobrá bilance.

x Vidíte jako místopředsedkyně NSS v justici někde problémy?

Zcela základním problémem jsou finance pro pomocný justiční personál. Finance na to, abych neměla problém přijmout vedoucího IT oddělení, aby obecná justice neměla problém získat kvalitní zapisovatelky a tak dále. Justiční personál je strašně podhodnocený, nejsme konkurenceschopní a máme problém zaplatit své lidi.

x Co byste vzkázala mladým začínajícím právníkům, kteří sní o soudcovské kariéře nebo o práci na Nejvyšším správním soudu? Co byste jim doporučila?

Pracovat na sobě, učit se naslouchat a nebát se chyb.

x Funkce soudce je omezená věkem. Dokážete si představit, že byste soudcovala až do tohoto věku?

Člověk nikdy neví, co ho potká, a nikdo nevíme, jak tady budeme dlouho, takže bych si chtěla užít radost s vnoučaty a manželem a cestovat. Kdyby to bylo jen na mojí volbě, tak bych do 70 let soudit nechtěla.

X X X

Filip Salač získal body za desáté místo

V neděli 7. listopadu vyvrcholil letošní sedmnáctý závod světového šampionátu silničních motocyklů. V závodě nechyběl v kategorii Moto3 Filip Salač, český reprezentant a člen ACCR Czech Talent Teamu Autoklubu České republiky. Ten do závodu startoval ze třetí řady a cílem nakonec projel jako desátý.

Ranní warm-up znamenal pro Filipa čtrnácté místo Důvodem bylo zkoušení tvrdé varianty pneumatiky, která se sice nejevila jako optimální, ale tým ji nakonec pro závod zvolil. „Ve warm-upu jsme zkoušeli tvrdou gumu a nefungovalo to podle našich představ, ale jet s měkkou závod by byla blbost,“ popsal dopolední část neděle Salač.

V závodě se českému zástupci podařil start, ale drobné problémy se spojkou v úvodu ho stály několik pozic. Poté chytil dobré tempo společně se Španělem Guevarou, ale po chybě na brzdách v jedné zatáčce ztratil a první skupinu se mu již nepodařil dohnat. Cílem nakonec projel jako desátý. „V závodě jsem měl dobrý start, ale bohužel jsem měl na startu motorku hodně vytočenou a trochu jsem spálil spojku, která pak hodně změkla.

Než se mi podařilo ji kolečkem naštelovat, aby byla tvrdší, jsem nemohl pořádně podřazovat, protože to nešlo úplně domačkávat a nechtěli mi tam padat kvality. Pak jsem se dostal do tempa i gumy se pak zahřály a sjížděli jsme pak s Guevarou. Bohužel jsem pak udělal chybu na brzdách, kde jsem málem spadl, zavřel se mi předek a vyjel jsem z trati. Ztratil jsem kontakt s Guevarou, který jel před mnou a bohužel se mi nepodařilo dojet první skupinu. I tak myslím, že to byl pro nás pozitivní víkend. Race Pace byl vyjma prvních pěti a závěrečných dvou kol stejný, jako měla první skupina.

Výsledek není takový, za jakým jsem mířil po pátku a sobotě, ale co se dá dělat. Mám ještě jednu šanci ve Valencii, tam se moc těším. V roce 2019 se mi tam podařilo zajet páté místo na KTM, ta trať mě baví a je technická, takže bych měl mít výhodu se svou váhou. Děkuji všem za podporu,“ okomentoval sedmnáctý závod sezóny Filip Salač.

Kolotoč MotoGP teď čeká přesun do Valencie. Zde se jezdci utkají o poslední světové body v letošní sezóně. Jak se zde Filipovi bude dařit, to se dozvíme v neděli 14. listopadu. Jakub Schimmer, PR a média – sport, Autoklub ČR