EU má neschopné vedení, jak už několikrát zdůrazňovali i politici Německa, hlavně Bavorska, protože sami se už nemohou dívat na neschopné politiky, kteří byli dosazeni do čela EU. Naznačil to už dříve i prezident USA Trump. Dokud nebude v EU změna, nebude mít silné vedení EU, odejdou po Britech také další země. S EU už dříve nesouhlasila ani britská královna, a proto Britové teď odešli. Proti EU byl i generál de Gaulle, protože bez silného vedení Evropa nemůže existovat. EU potřebuje vojenské vedení.

I dnes, protože je válka s covidem a trpí tím všechny země EU. V Bruselu je také zbytečně mnoho aparátu, který se zabývá podřadnými úkoly. EU každou válku s neschopným aparátem prohraje, jak zdůraznili i Orbán, politici Polska a jiných zemí. Každému je jasné, že Bělorusko uprchlíky nechce a musí se o řešení postarat EU, když s USA a spol. problémy v zemích uprchlíků nezvládla, neukončila.

X X X

Na migraci už nestačíme, hlásí Polsko a další státy. Zvažují pomoc NATO.

Polsko spolu s Litvou a Lotyšskem kvůli migrační krizi na hranicích s Běloruskem zvažuje aktivaci článku čtyři smlouvy o Severoatlantické alianci. V neděli to řekl agentuře PAP polský premiér Mateusz Morawiecki.
Tisíce migrantů, původem hlavně z Blízkého východu, nyní táboří na běloruské straně u polských hranic a jejich skupiny se opakovaně pokoušejí zdolat pohraniční plot a proniknout na polské území.
Aktivace článku čtyři je krok, který byl v dějinách NATO použit jen několikrát, poznamenala agentura AP.

„Diskutujeme s Lotyšskem a zejména s Litvou, zda nemáme využít čtvrtého článku smlouvy o NATO. To je řešení, které předpokládá vzájemné konzultace, pokud podle názoru kterékoliv členské země bude ohrožena její územní celistvost, politická nezávislost či bezpečnost. Zdá se mi, že je to čím dál více potřebné. Už nestačí, abychom veřejně vyjadřovali své znepokojení, teď jsou zapotřebí již konkrétní kroky a zapojení celé aliance,“ řekl Morawiecki, který v sobotu jednal se šéfy lotyšské a litevské vlády.

Varšava, Vilnius a Riga obviňují Minsk, že migranty používá jako nástroj v hybridní válce proti Evropské unii v odvetě za sankce, které EU přijala kvůli porušování lidských práv při potlačování protestů proti autoritářskému režimu Alexandra Lukašenka.
Morawiecki v neděli v rozhovoru s agenturou PAP uvedl, že běloruský režim používá v hybridní válce proti EU nejen migranty, ale také dezinformace o dění na hranici, které se dostávají i do západních médií.

 „Vytváří se alternativní realita, která očišťuje viníky a vinu vrhá na Polsko,“ postěžoval si. Situaci běženců, živořících na hranicích, by podle něj zlepšilo, kdyby Bělorusko přestalo bránit polským transportům s humanitární pomocí v cestě k migrantům. „Lež lze porazit jen pravdou,“ poznamenal polský premiér a argumentoval, že vláda vytvořila zvláštní informační portál, aby na Lukašenkovu dezinformační ofenzívu odpověděla.

Nicméně na dotaz, zda umožní přístup novinářů do polského pohraničního pásma, kam nyní nesmějí, protože tam platí výjimečný stav, polský premiér odpověděl záporně. „Situace je natolik napjatá, že v případě protržení pohraničního kordonu by novináři byli přímo ohrožení na zdraví a životě,“ prohlásil.

Morawiecki ocenil, že v Evropské unii roste pochopení, že krize není věcí jen Litvy, Lotyšska a Polska, ale celého společenství. Polský premiér také usoudil, že celá unie „by se měla solidárně složit“ na vybudování pět metrů vysoké zábrany na polsko-běloruských hranicích, která bude stát miliardu až 1,5 miliardy zlotých (asi 5,4 až 8,1 miliardy Kč).

Další úmrtí na bělorusko-polské hranici. Nešťastnou náhodou zemřel voják
Polská pohraniční stráž v pátek informovala, že od začátku nynější migrační krize letos v srpnu eviduje asi 33 200 pokusů o nelegální překročení hranice. Za celý loňský rok jich bylo pouhých 88.

U hranic s Běloruskem je nyní na patnáct tisíc vojáků, které tam polská vláda vyslala na pomoc pohraničníkům kvůli většímu počtu migrantů z Blízkého východu.
Ti se přes tuto hranici snaží dostat už několik měsíců, v posledním týdnu se jich tam ale nahromadilo několik tisíc. Větší skupiny migrantů se v posledních dnech opakovaně snaží dostat přes plot z žiletkového drátu, používají při tom i slzný plyn.
V sobotu také agentura PAP informovala, že se u hranic Polska a Běloruska v posledních dnech situace kvůli příchodu stovek migrantů zdramatizovala, zemřel tam i jeden polský voják. Podle agentury šlo zřejmě o nešťastnou náhodu.

X X X

Mlátí nás na obou stranách. Běženci u hranic živoří v mrazu bez jídla i bot

Zima, hlad a násilí ze všech stran. Tisíce běženců, kteří uvázli na hranicích mezi Běloruskem, Polskem a Litvou, jsou v bezvýchodné situaci. Domů zpět nemohou, běloruští pohraničníci je tlačí do Evropské unie a tamní muži zákona se k nim chovají stejně agresivně jako režim Alexandra Lukašenka. Pomoci se jim snaží dobrovolníci, jejich možnosti jsou však omezené.
„Řekli nám: ‚Nemáte právo jít do naší země. Zašpiníte ji,‘“ vypráví sedmatřicetiletý irácký Kurd Hadžár. Než ho běloruští pohraničníci strčili na litevskou stranu hranice, praštili jej do hlavy. Bití pokračovalo i v sousední zemi. 
Ať není válka, modlí se Poláci u hranic. Kvůli migrantům nechávají děti doma

Litevské ozbrojené komando Hadžára a jeho přátele odtáhlo stranou a začalo je mlátit klacky a kabely. Běženci dostali také několik šoků paralyzérem. Modřiny a rány uprchlík ukazuje přes videohovor redaktorům deníku The New York Times. 
Říká, že se zoufale snaží dostat do Evropské unie, zatím však trčí v minském hostelu, kam utekl poté, co se přechod do Litvy nepovedl. Za pokoj každou noc platí sto dolarů (2 180 korun) výměnou za to, že majitel zařízení nenahlásí úřadům, že už Hadžárovi propadlo vízum. 

Za cestu do Evropy přes Turecko už dal muž celkem šest tisíc dolarů (131 tisíc korun) a neví, jestli to nakonec k něčemu bude. Do Iráku se však vrátit nemůže. Podle svých slov utekl před klanovým násilím a kdyby se znovu objevil doma, nejspíš by přišel o život. 
Na hranicích Litevci migrantům podle něj hrozili, že si je natočili na video a že dostanou ještě větší nakládačku, pokud znovu přijdou. „Chci přejít hranici, i kdybych měl při tom přijít o život,“ popisuje Hadžár. Jeho snem je dostat se do Velké Británie a vydělané peníze posílat domů synovi a nemocné matce. Netuší, jestli se mu to podaří.

Na Blízký východ se z Běloruska nakonec vrátil třeba devětadvacetiletý novinář Reben Sirwan. Úřady jej minulý týden deportovaly, ovšem ne zpět do Iráku, ale do Sýrie. Odtamtud ho vyprovodila syrská policie. Po čtyřech dnech u výslechu.
Doma kvůli své práci dostával výhrůžky a z obavy o svůj život chtěl v Bělorusku požádat o azyl. Brutalita tamních policistů ho však šokovala. „Bělorusko, Polsko a Litva si s lidmi jen hrají. Přesouvají je tam a zpět, doprava a doleva. Ubližují jim, bijí je, berou jim telefony a kradou peníze,“ uzavírá.

Bělorusové rozdávají štípací kleště
V tíživé životní situaci jsou na bělorusko-litevských a bělorusko-polských hranicích tisíce lidí. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko jim začal vydávat víza a pomáhat s cestou do Minsku poté, co na něj Západ uvalil sankce za brutální potlačení demokratických protestů po zmanipulovaných prezidentských volbách. 

Nyní jeho lidé asistují i při nelegálním přecházení hranic do Evropské unie.  Litevská pohraniční stráž ve čtvrtek oznámila, že v noci přechodu hranic zabránila skupině asi pětatřiceti migrantů. Náčelník stráže Rustamas Liubajevas řekl, že poblíž hranice zaznamenali dvě skupiny migrantů čítající několik desítek lidí a že přinejmenším jednu z těchto skupin provázeli běloruští pohraničníci. 

„Prohlédnou si hranici, a pokud tam nikdo není, dají jim štípací kleště a nutí je přestřihnout plot z žiletkového drátu,“ popisuje anonymně také Afghánec, kterému se podařilo dostat do bezpečí v EU. Podle Saira Razka ze syrského Homsu běloruská stráž někdy sama prostříhává díry do hraničního oplocení.

Litevský ministr obrany Arvydas Anušauskas odhadl, že u bělorusko-litevské hranice je nyní soustředěno okolo tisícovky migrantů. Celkem letos litevské hranice překročilo více než 4 200 migrantů, dalších asi šest tisíc běženců litevští pohraničníci do země nepustili. Pobaltská země kvůli migrační krizi vyhlásila tento týden v pětikilometrovém pásmu u hranic s Běloruskem výjimečný stav, stejně jako dříve Polsko.

Zastavíme tranzit plynu, jestli uvalíte další sankce, hrozí Lukašenko EU
Běženci, kteří vidině lepšího života podlehli, však nyní na území nikoho mrznou v chladném listopadovém počasí bez odpovídajícího oblečení a mnohdy i bez bot. V provizorních stanech s minimem jídla živoří muži, ženy i děti. Pomoci se jim snaží alespoň dobrovolníci. 

Organizace Grupa Granica vyráží za Iráčany, kteří po překonání hranic bloudí polským lesem, a snaží se je najít dřív než policie. Ta by je totiž bez milosti vrátila zpět. „Migranti se často ptají po jídle, vodě, lékaři nebo páru bot. Potkala jsem tu syrskou rodinu, které byla úplně bosá,“ líčí dobrovolnice Anna Albothová pro list The Guardian.

Přímo na místě však aktivisté pomáhat nemohou. „Nesmíme vstoupit do bezpečné zóny,“ potvrzuje Anna Chmielewská z varšavského Centra pomoci cizincům. Odkazuje tak na oblast kolem hranic hlídanou polskými vojáky. Z té ostatně pocházejí videa, která se nyní šíří na sociálních sítích, mimo dobrovolníky se tam však nedostanou ani téměř žádní novináři.
„Tam mohou pomáhat jen místní. My se můžeme zapojit až ve chvíli, kdy se lidem podaří dostat ven ze zóny a sejít se s námi. Některým se to nepovede. Zima se blíží a lidé nejsou vybavení na to, aby trávili den za dnem v chladu. Bojíme se, že špatné počasí přinese ještě více úmrtí,“ varuje. 

Dosud na hranicích zemřelo nejméně osm lidí. „Pohraniční stráž umí být velmi agresivní. Neděláme nic nezákonného, ale oni v nás vyvolávají dojem, že děláme. Pomáhat lidem by mělo být naprosto normální. Ale v této situaci se to stává nějakou tajnou aktivitou. Mám pocit, že to, co je legální, je tady na tomto kousku hranice strašně daleko od toho, co je morální,“ dodává Chmielewská.
„Běloruský voják mě kopl do obličeje, takže jsem na několik minut omdlel. Zlomil mi nos a čelist, otekly mi oči,“ popisuje syrský uprchlík násilí na hranicích:

X X X

Babiš navštíví Zemana ve vojenské nemocnici. Umožnilo mu to její vedení

Premiér Andrej Babiš v pondělí v 17:00 navštíví prezidenta Miloše Zemana. Dostal povolení od Ústřední vojenské nemocnice. V neděli to oznámil ve svém pravidelném pořadu Čau lidi.
0:16 / 0:36Přeskočit reklamu • 1/2Premiér Babiš navštíví prezidenta Zemana ve vojenské nemocnici | (0:54) | video: ANO
„Mám dobrou zprávu. Konečně jsem dostal termín návštěvy pana prezidenta. Navštívím ho v pondělí v 17 hodin. Těším se na něj, neviděl jsem ho od 10. října,“ uvedl premiér v pořadu Čau lidi. Dodal, že s prezidentem od poloviny října komunikoval pouze telefonicky.

Prezidenta v úterý navštíví také slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, v pátek večer o tom informoval Hrad. Kromě setkání s českým protějškem uctí Čaputová památku sametové revoluce a převezme Stříbrnou medaili předsedy Senátu.
Prezident Miloš Zeman, který je v péči Ústřední vojenské nemocnice už přes měsíc, za týden vykonal velké množství úředních úkonů. Vedle pověření Petra Fialy sestavením vlády jmenoval velvyslance do vzdálených zemí, nebo naopak z nich některé „přijal“. A naposledy ve čtvrtek zprostředkovaně přijal izraelské ocenění.

Premiér ve svém pořadu také připomněl, že ve čtvrtek ráno vláda podala demisi, kterou prezident odpoledne přijal. Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček později odpoledne na Twitteru oznámil, že hlava státu demisi vlády přijala a Zeman Babiše pověřil prozatímním vykonáváním funkce předsedy vlády.
Zeman se podle něj chce sejít s předsedou ODS Petrem Fialou i kandidáty na ministry. Kabinet by prezident mohl jmenovat v řádu týdnů v Lánech, pokud bude propuštěn z nemocnice.

Minulý týden se Zeman přesunul z jednotky intenzivní péče na běžné lůžko na rehabilitační oddělení. Stalo se tak téměř měsíc poté, co byl v nemocnici hospitalizovaný. 
Důvodem Zemanovy hospitalizace byla dekompenzace známého chronického onemocnění, ke které vedl zhoršený příjem potravy a tekutin. Nyní se podle nemocnice prezidentův zdravotní stav zlepšil.

X X X

Neodstraníme ji. Vídeň hodlá zachovat sochu Hitlerova oblíbeného starosty

Vídeňská radnice odmítla navzdory tlaku části veřejnosti odstranit z veřejného prostoru sochu někdejšího starosty města Karla Luegera stojící v centru města. Ten se přičinil se o obrovský rozvoj města na přelomu století, jeho populistická rétorika a otevřený antisemitismus se však také považují za pravzor nacistické politiky.

Radnice oznámila že nechce podporovat kulturu rušení historie a o budoucnosti monumentu se teprve rozhodne.
Přezdívali mu „král Vídně“. Starosta Karl Lueger (1844–1910) vládl rakouské metropoli od roku 1897 až do své smrti. Populistická a antisemitská Křesťanskosociální strana, kterou založil a vedl, byla orientována především na buržoazii a klerikály. 
Starosta Lueger se zasadil o to, aby se z Vídně stala světová metropole, „krásný Karel“, jak se mu dodnes přezdívá, například zavedl do města tramvaje, přivedl do něj plyn, elektřinu i vodovod, zakládal parky, zahrady, pečovatelské domovy i nemocnice, píše britský deník The Times.

Devótní katolík se však ve svých projevech vymezoval především proti židům, které nazýval „lichváři“ a lidmi, „kteří zabili Boha.“ Adolf Hitler, který ve Vídni zamlada strávil tři roky svého života za jeho úřadu, ho ve svém spisku nazval tím „nejlepším německým starostou všech dob“.

I přes Luegerův evidentní historický přínos rozvoji města se vídeňská radnice již několik let potýká i s odvrácenou stranou jeho odkazu. Už v roce 2012 město na tlak veřejnosti přejmenovalo jednu z nejslavnějších vídeňských ulic Dr Karl Lueger Ring na Universitätsring, starostova stopa je však ve městě patrná i nadále. 

Lueger má dnes ve Vídni kostel (kostel sv. Jana Boromejského v Siemmeringu, jemuž se říká Luegerův), most, tři pamětní desky a náměstí, uprostřed něhož stojí i jeho čtyřmetrový monument se sochou z bronzu.
New York se zbaví sochy Roosevelta. Je symbolem kolonialismu, tvrdí kritici

Právě ta je již dlouho trnem v oku mnoha aktivistů, kteří, argumentujíce vypořádáním se s temnou minulostí, vehementně lobbují za její odstranění. Loni sochu neznámí pachatelé několikrát posprejovali nápisy Schande (hanba) a to dokonce v několika barvách. Druhá názorová skupina se naopak domnívá, že socha by měla zůstat tam, kde je, a upozorňuje na nástrahy moderního populismu. 

Městská rada se tak nyní rozhodla, že Luegerova budoucnost bude záviset na výsledku diskuse lidí z obou stran pomyslné názorové barikády. Jejím tématem bude, jak starostův antisemitismus vyvažují jeho zásluhy na rozkvětu moderního města.
„Podporovatelé mazání historie by si měli uvědomit, že strhnutím sochy ničeho nedosáhnou,“ říká třiapadesátiletá vídeňská radní Veronica Kaup-Haslerová, která zodpovídá za kulturní záležitosti metropole. „Jednoduše nemůžeme z veřejného prostoru odstranit něco, co se nám na minulosti nelíbí. I když je to minulost mnohdy velice bolestivá,“ dodává.

Monument se tak nejspíš dočká pouze kontextualizace rukama vybraných umělců, které městská rada vybere. Jak přesně bude socha vypadat poté, není zatím jasné. „Vítězný projekt rozhodně nepředstavíme dříve než v roce 2023,“ říká současný vídeňský starosta Michael Ludwig. Dodal jen, že vítěze jistě nemine ocenění od renomované poroty. 
Radnice zatím nezveřejnila ani rozpočet ani podmínky soutěže. Není tedy jasné, jestli se jí budou moci zúčastnit všichni, anebo jen vybraní umělci.

X X X

Kundera získal ve Slovinsku vyznamenání. Zastal se země během balkánské války

Slovinský prezident Borut Pahor udělil česko-francouzskému spisovateli Milanu Kunderovi jedno z nejvyšších státních vyznamenání, Zlatý řád za zásluhy. Oznámil to v neděli slovinský portál Slovenia Times. „Kundera byl oceněn za to, že pozdvihl hlas za nezávislost Slovinska a za mimořádný přínos k pochopení turbulentních časů v Evropě,“ napsal portál.

Vzhledem k tomu, že dvaadevadesátiletý spisovatel se nemohl osobně zúčastnit předání vyznamenání, řád podle prezidentské kanceláře v sobotu v Paříži převzal slovinský fotograf Evgen Bavčar žijící ve francouzské metropoli. Právě Bavčar přišel s návrhem Kunderu vyznamenat za to, že se zastal Slovinců v roce 1991, kdy Slovinsko po vyhlášení nezávislosti na Jugoslávii čelilo izolaci a útoku jugoslávských sil.

Pahor předloni v dubnu oznámil, že Kunderu vyznamená. Bavčar tehdy uvedl, že Kunderu o situaci na počátku 90. let minulého století informoval svaz slovinských spisovatelů a Kundera napsal článek o slovinské kulturní historii. Zdůraznil v něm, že „Slovinsko musí být zachráněno“ a že „Slovinsko patří k Západu“.

Bavčar při ceremonii autorovým jménem poděkoval za poctu a předal prezidentovi osobní dopis od Kundery a jeho manželky.
Kundera se narodil v roce 1929 v tehdejším Československu, odkud emigroval v roce 1975, sedm let po sovětské invazi. Do vlasti se už nikdy nevrátil. Publikovat začal již v 50. letech minulého století, za své dílo obdržel mnoho ocenění, byl i několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu, připomněl server Slovenia Times a dodal, že spisovatel v roce 1992 obdržel cenu slovinského literárního festivalu Vilenica.

Kundera patří k nejvýznamnějším a nejoblíbenějším moderním českým autorům a některá zahraniční média ho označují za „obra evropské literatury“. Jeho prvním románem byl v roce 1967 Žert. Poté, co vydal v roce 1979 Knihu smíchu a zapomnění, v níž tehdejšího československého prezidenta Gustáva Husáka označil za „prezidenta zapomnění“, komunistický režim zbavil Kunderu československého občanství. Od poloviny 70. let Kundera žije ve Francii a od roku 1981 má francouzské občanství. Předloni obdržel občanství české.

X X X

Kouzelnými kameny proti covidu. Sekty úspěšně odrazují Afričany od očkování

Tempo očkování proti koronaviru v jihoafrických státech výrazně zpomalují někteří vůdci místní Apoštolské církve, která své stoupence přesvědčuje o tom, že mají své zdraví svěřit výhradně do Božích rukou. Problém s miliony jejích následovníků má zejména Zimbabwe, kterému se nedaří lidi přesvědčit, že svěcená voda a „kouzelné kameny“ na covid-19 nestačí.
V Kuwadzaně na předměstí Harare se od srpna, kdy vláda opět umožnila konání náboženských shromáždění, každou sobotu rozléhá zpěv. Členové zimbabwské Apoštolské církve, která je známá bohoslužbami pod širým nebem, se společně houpají do rytmu. Všichni jsou oblečení v bílém.

Vláda církve požádala, aby jí pomohly porazit koronavirus a podpořily očkování. Své kongregace mají informovat o benefitech vakcín.
Zatímco katolíci, evangelikáni či adventisté tak učinili, někteří z vůdců Apoštolské církve, která je známá nedůvěrou v medicínu a vírou v božské uzdravení přicházející skrze kněží, ale své stoupence odmítají k očkování vést. Raději je přesvědčují o léčivé síle modliteb.

Toto náboženské hnutí má v jižní Africe miliony stoupenců a může tak zásadně podkopat snahu Zimbabwe naočkovat do konce prosince šedesát procent své patnáctimilionové populace a dosáhnout kolektivní imunity.
„Věříme v Boha a věda je zcela podřízena Boží vůli,“ říká člen jedné z kongregací Apoštolské církve Gramaridge Musendekwa.
„Vyrostl jsem na modlitbách svých rodičů a předávám je svým dětem. Má rodina si vakcínu nevezme, protože jsme chráněni modlitbami,“ říká osmatřicetiletý Musendekwa. „Neměli by nás nutit k očkování. Pro nás, kteří jsme vyrostli bez léků, je očkování urážkou naší víry a náboženství.“

Podle výzkumu z roku 2017 přístup zimbabwské Apoštolské církve úspěch očkovacích programů na jihu kontinentu ohrožuje dlouhodobě. Odborníci tuto církev, která je často označována za sektu, mimo jiné přímo spojili s nárůstem případů spalniček v letech 2009 až 2010.

Více než 85 procent Zimbabwanů se hlásí ke křesťanství, z toho 37 procent k Apoštolské církvi. Na jejích venkovních bohoslužbách nosí vládou vyžadované zakrytí úst podle listu The Guardian jen málokdo.

Pandemie v Africe udeřila naplno. Šíří se mutace z JAR, vakcíny v nedohlednu
Také čtyřiatřicetiletá matka tří dětí Miriam Mushayabasaová, která na mši v Kuwadzaně chodí pravidelně, věří, že žádnou vakcínu nepotřebuje.

„Náš kazatel nám řekl, že pokud použijeme svěcenou vodu a tyto malé kamínky, kterým požehnal, nic se našim rodinám nestane,“ líčí žena. „Od loňského března jsem se já ani moje rodina covidem-19 nenakazili. Věříme modlitbám, které nás bezpečně provedou touto pandemií,“ říká.
I když vláda žádá, aby se bohoslužeb účastnili jen lidé s očkováním, u stoupenců Apoštolské církve, která se schází venku, je těžké to prosadit.

Vládě se nedaří s dezinformacemi bojovat
Zimbabwe od únorového zahájení očkování podalo vakcínu osmnácti procentům populace. Je tak jednou z patnácti afrických zemí, kterým se podařilo splnil cíl Světové zdravotnické organizace (WHO) a naočkovat alespoň deset procent občanů do konce září. 

Ačkoli země dostává z Číny pravidelné dodávky vakcín od společností Sinovac a Sinopharm, vláda tvrdí, že očkovací program zpomalují dezinformace a všeobecná nedůvěra.
Ředitel zdravotnických služeb v Harare Prosper Chonzi tvrdí, že se vláda snaží lidi o výhodách očkování přesvědčit prostřednictvím kampaně. „I nadále se snažíme o zapojení církví. Je už mnohem víc ověřených informací, které se snažíme mezi lidi distribuovat,“ říká.

Ne všichni ale vládní osvětě věří. Člen Apoštolské církve Aaron Chakaipa se podobně jako řada jeho souvěrců například obává, že mu vakcína způsobí neplodnost. „Opravdu se vakcíny bojím. Říkat lidem, aby nechodili na mše, pokud nejsou očkování, je totéž, jako je k očkování nutit,“ myslí si.

X X X

Filip Salač ve Valencii těsně za stupni vítězů

Poslední letošní podnik MotoGP ve Valencii znamenal také poslední závod v kategorii Moto3 pro Filipa Salače. A bylo to loučení ve velkém stylu. Takřka po celý závod se český reprezentant a člen ACCR Czech Talent Teamu Autoklubu České republiky držel mezi nejlepšími jezdci a bojoval o pódiové umístění. Nakonec z toho bylo čtvrté místo, druhý nejlepší výsledek jeho kariéry v mistrovství světa silničních motocyklů.

Už start ze druhé řady se Salačovi povedl, jezdil v čelní skupince, ve čtvrtém kole dokonce krátce vedl. Dobrému výsledku nezabránila ani penalizace za překročení traťových limitů, kdy musel zajet do tzv. long lapu, delší zatáčky. Filip se tak sice propadl na dvanácté místo, ale i tak udržel kontakt s vedoucí skupinou jezdců. Postupně se probojoval až na konečné čtvrté místo v cíli. Po druhém místě v květnové Velké ceně Francie je to pro českého reprezentanta druhý nejlepší výsledek nejen této sezóny, ale i jeho dosavadní kariéry v mistrovství světa. Ziskem třinácti bodů v posledním závodě sezóny se v konečném pořadí kategorie Moto3 posunul o příčku výš na šestnácté místo. Celkově letos Salač vyjel 71 bodů.

„Byl to pro nás skvělý den. Vůbec poprvé se mi ráno ve warm upu dařilo tak, že jsem si říkal, ok, dneska to půjde, bude to můj den. Povedl se mi start do závodu, kroužil jsem v první trojce, nikam jsem nespěchal. Pak jsem se trochu propadl, předjeli mě agresivnější jezdci. Tak jsem jel taky agresivněji, proto jsem párkrát přejel track limit, ale bylo to v souboji. Úplně nechápu, proč jsem dostal penalizaci, svou vinou jsem track line přejel jen dvakrát. Nemyslel jsem si, že po long lapu ještě stihnu dojet první skupinku a bojovat v ní, ale povedlo se, nakonec z toho je čtvrté místo.

Zhodnotil bych, že je to nejlepší závod kariéry, bedna v Le Mans byla za mokra, ne za úplně ideálních technických podmínek. Moc mě těší, jak to dopadlo, i když od pódia chyběl kousek, stačilo by ještě jedno kolo…,“ řekl k dnešnímu závodu Filip Salač a doplnil: „Myslím, že rozloučení s lehkou kategorií Moto3 proběhlo správně, tak jak mělo. Nebyla to pro mě jednoduchá sezóna, dobré momenty se střídaly s těmi špatnými, chci strašně moc poděkovat všem, kteří mě podporovali.“

„Valencie Filipovi sedí, v tomhle závodě ukázal, na co má a kam patří, a to je boj o pódium. Určitě měl na to, aby podobné výsledky zajížděl v celé druhé polovině letošní sezóny na KTM. Teď se to konečně povedlo. Myslím, že je to důstojné rozloučení s kategorií Moto3. Příští rok budeme držet Filipovi palce v Moto2, určitě mu sedne víc než mototrojka, která je pro něj už moc malá,“ okomentoval Jan Šťovíček, prezident Autoklubu ČR.

Devatenáctiletý Filip Salač přestupuje v nadcházející sezoně do silnější kubatury Moto2 a bude tak již pouze jediný krok od královské MotoGP. Smlouvu podepsal v září s italským týmem Gresini Racing. Bohumil Pácl, Autoklub ČR

X X X

Madriďané jsou ve zbrani kvůli invazi králíků, obávají se exploze nemocí

Obyvatelé jihozápadní části španělské metropole Madridu již několik let bojují proti přemnoženým králíkům, kteří jim neúnosně zasahují do života. Malí savci se podepsali na trávnících, školních dvorech, parcích i zahradách, nejvíce se ale místní obávají přenosu parazitických nemocí na lidi.

„Po výstavbě budov a silnic všichni přirození predátoři králíků zmizeli a oni mají volné působiště,“ říká Mateo Meléndrez, řemeslník a mluvčí Občanského sdružení Carabanchel Alto. „Nárůst počtu králíků je závratný a jestli bude vlhké jaro, populace se může ztrojnásobit,“ líčí.
Sdružení a tři místní rodičovské organizace koncem října varovaly zastupitele, že situace kolem králíků je už skutečně nebezpečná a vymyká se kontrole. Mají už dost zničených zahrad a zeleninových záhonů. Nejvíce se ale bojí nemocí, které přenášejí, zejména leishmaniózy.

Tato parazitární nemoc před jedenácti lety propukla v nedalekém městečku Fuenlabrada, kde se jí nakazilo na sedm set lidí. V důsledku toho bylo utraceno několik desítek tisíc králíků a také zajíců.
Více než 200 žáků jedné ze škol Carabanchel Alto podle listu The Guardian nemohou od loňského roku používat školní hřiště, neboť se vedení obává zdravotních rizik, která představují králičí moč a exkrementy. Králíci rovněž sežrali veškerou zeleninu na školní zahradě.

Králičí exkrementy jsou všude, zuří lidé
Savci se v létě rozmnožili také na místních sídlištích. „V červnu byla oblast kolem společného bazénu plná výkalů – měli jsme je na ručnících,“ říká María Moralesová, předsedkyně jedné z rodičovských skupin.

„Zaplatili jsme muži, který přijel se svými fretkami a třináct králíků chytil. Nyní jsme ale viděli nejméně další dvacítku králíků,“ líčí. „Králíci se vůbec nestydí. Zhoršilo se to během pandemie, když nikdo nemohl ven,“ dodává.
Oplocení proti králíkům:
Meléndrez a další tvrdí, že místní radnice bere „okupaci“ na lehkou váhu a musí dělat víc, než instalovat nekvalitní oplocení a pořádat pravidelný odchyt. „Nemůže se zbavit všech králíků, ale mohli bychom proti nim alespoň kolem škol a bytů postavit pořádné odolné oplocení,“ myslí si.

„Chceme, aby si děti alespoň mohly bezpečně hrát na hřištích. Mám rád králíky, ale když se z toho stane zdravotní problém, zvláště když jsme právě prošli hroznou pandemií nemoci šířící se ze zvířat na lidi, nemyslím si, že je to legrační,“ domnívá se podle listu The Guardian.

Zastupitelstvo se brání s tím, že s poškozenými školami spolupracuje a snaží se králíkům zamezit v přístupu na hřiště, zeleninové záhony a pískoviště. Kromě oplocení chce nasadit další lovce králíků s fretkami.

Policie v Římě pozabíjela rodinku divočáků. Lidé nadávali, děti plakaly
„Neexistuje žádné magické řešení,“ říká Juan Vicente z organizace na ochranu přírody Ecologists in Action. Zdejší „klání o prostor“ mezi lidmi a zvířaty podle něj není nové. Připomíná invaze medvědů v Rumunsku či Rusku, kojotů v Los Angeles a divokých prasat v Itálii nebo Izraeli.
„Nejde o to, že by nás napadli – jde o to, že ničivým způsobem okupujeme jejich přirozené prostředí,“ říká. „Nemůžeme se chovat, jako bychom vlastnili všechno; musíme tyto prostory sdílet,“ myslí si.

X X X

Pauza na kávu není životní potřeba, rozhodli v Itálii po letech sporů

Kdo je odpovědný za úraz, který se stane během pracovní pauzy? Po více než deseti letech tahanic se Italka Rosanna B. dozvěděla, že si za něj může sama. Neměla chodit s kolegy na kávu. Touha dát si espresso totiž není právo zaměstnance ani životní potřeba, rozhodl nejvyšší italský soud v Římě a dal tak za pravdu pojišťovně, s níž se žena soudila.

Dnešní důchodkyně Rosanna B. si v roce 2010 tak jako každý den během pracovní doby zašla do nedalekého baru a na „stojáka“ s kolegy vypila rychlé espresso. Italská klasika. Jenže když se vracela do kanceláře, uklouzla a zlomila si zápěstí.
Celých čtyřicet dní pak byla tehdejší úřednice na nemocenské. Její pojišťovna jí však odmítla vyplatit kompenzaci s tím, že se nejedná o pracovní úraz. Rosanna se obrátila na soud a o čtyři roky později se domohla rozhodnutí, že má peníze dostat. S tím se zase nesmířila protistrana a se sporem šla výš. 

Případ nakonec skončil až u kasačního soudu v Římě, nejvyšší italské instance. Ta nyní rozhodla, že žena na odškodnění nemá nárok. V odůvodnění rozsudku soud explicitně uvedl, že udělat si pauzu na kávu je „riziko, které zaměstnankyně podstoupila dobrovolně“.
A že odchod na tradiční espresso není „fyziologická potřeba spojená s pracovní činností dotyčné“. Dá se totiž odložit nebo zrušit, popisuje deník La Repubblica. Soudci také zdůraznili, že je úplně jedno, že zaměstnavatel svým podřízeným povolil vyrážet na kávu mimo kancelář, protože tam neměli kávovar a v budově nebyla kantýna.

Magistr z kávy. Ve Florencii naučí studenty o nápoji vše od A do Z
Rosanna nyní musí uhradit soudní výlohy ve výši 5 300 eur (134 tisíc korun). Její právnička podle listu The Times vzkázala, že ženu rozhodnutí, ke kterému se soud dobral po absurdních více než deseti letech, zklamalo a roztrpčilo. 
„Moje klientka kancelář neopustila, aby šla nakupovat, uspokojovala fyziologickou potřebu,“ dodává. Útěchou však Rosanně může být, že po léta, kdy se pojišťovna odvolávala proti rozsudkům nižších instancí, požadované peníze dočasně dostávala. To teď skončí.