Oblíbený herec a kamarád populárního Vladimíra Menšíka Lubomír Kostelka slavil ke konci března jubilejních 90 let. Narodil jsem se roku 1927. Můj tatínek byl strojvůdce, takový velice přísný, energický pán, a moje maminka byla mírná, laskavá, chytrá, sečtělá, byla prostě jedinečná. Maminka byla doopravdy taková, jaká se málo kdy vidí. Prožil jsem nádherné mládí. Bydlel jsem v Přerově ve velkém, dvou blokovém domě pro státní zaměstnance.

Žili tam strojvůdci, pracovníci berňáku, vojáci, policisté. Bylo to nádherné tím, že v každé z osmnácti partají, byly dvě děti. Dohromady nás tedy bylo 36 dětí, a maximální rozdíl mezi námi byl pět let, říká Lubomír Kostelka, zvaný Lubin.

Měl jsem vždycky velice rád film, divadlo a koncerty. Přátelé říkali, že o tom stále mluvím, tak proč nezkusím hrát, ať zkusím jít na konzervatoř. A tak po vyučení elektrikářem jsem zajímal o herectví. Jenže někdy v té době konzervatoř zrušili. Umělecká střední škola neměla existovat, měla být jen vysoká po socialistickém stylu. Proto jsem se přihlásil až na JAMU.

Nejdříve jsem dostal nějaké papíry, když jsem na JAMU přišel, že chci na přijímací zkoušky. Ani jsem se na ně nepodíval. Když jsem přišel před komisi, měl jsem přednést dvě básně a jeden monolog. Den předtím, než zkouška byla, mi jeden přítel, co šel také na JAMU říkal, jaké básničky jsem si vybral. Nakonec jsme se s ním naučil obě dvě básničky, monolog byl ale dlouhý, ten jsem nestihl. Když mě komise, obsazená samými herci, volala, tak jsem jim řekl: “Básničky vám předvedu, ale mohl bych si na ten monolog někoho půjčit, kdo by mi poradil.” Ti koukali, nikdy to snad od nikoho neslyšeli. Celá komise se smála a chtěla mi někoho přidělit. Nakonec jsem jim ale řekl, že jsem dělal průmyslovku a na tu se mnou chodil takový kudrnatý chlapec a on je tady také. Poprosil jsem je tedy, jestli by mi nemohl pomoci on. Byl to Vladimír Menšík. A tak jsme spolu začali dlouhé, celoživotní přátelství. Oba dva nás přijali, na první pokus.

Když jsme přišel domů a řekl tátovi o svém přijetí, nechtěl o tom ani slyšet. Dokonce mi řekl, že mi nedá od té chvíle žádné peníze a trval na tom. Nechtěl ze mě mít herce. Strýc se ale nade mnou smiloval a z jedné z jeho vkladních knížek jsem si mohl vybrat peníze. Dal mi knížku několik tisíc korun. Já jsem měl najednou přísun peněz jako z dobré výplaty. Nikam jsem nejdřív moc nechodil, ale protože peníze byli a kamarádi taky, tak nejdříve to bylo čtyř stupňové pivo, poté deseti stupňové, dvanácti stupňové. Dále přišla na řadu Becherovka a slivovice. Bylo to bezva. I díky tomu jsem se setkal nejen s Ládínkem (Vladimír Menšík), ale také s Josefem Kainarem. Po jednom z večírků jsme šli s Ládínkem k němu domů. On tam měl napsanou řadu básníček. Když jsme si to s Ládínkem četli, říkali jsem si, že mu ta něco chybí. Tak jsme pár veršů dopsali. Takže jsme mu se psaním vlastně pomáhali, poznamenává Lubin Kostelka.

Hrál jsme také v pražském Divadle ABC. Nejdřív jsme jako herci neměli moc peněz, ale přišly lepší časy. Samozřejmě ta nejlepší peněžní situace nastala až po Sametové revoluci, ale zase na druhou stranu hrát s herci jako byl Werich, nenahradí nic. Při nabídce angažmá se to celé popletlo, nejdříve mi volali z divadla, abych přišel. Jenže já nepřišel. Když jsem se procházel po Praze a viděl jsem, co v divadle hrají, uvědomil jsem si, že do Divadla ABC musím. Jana Wericha jsem miloval. Nakonec mě přijal, i když jsem první dojem neudělal dobrý. Přeci jenom jsem poprvé nepřišel. Jenže když jsem panu Werichovi řekl, že jsem od Brna, hned otevřel lahvinku a dvě hodiny jsme mluvili. „Tož jste z Brna?! Jste přijat,” řekl Jan Werich. Až potom mi řekli, že s nikým se Jan Werich takhle živě na přijímacím pohovoru nebavil.

Moje druhá manželka pocházela z Louňovic pod Blaníkem. Nejdříve jsme asi dva měsíce pobývali v její chaloupce přímo pod Blaníkem. Jenže já jsem chtěl být ve svém, v nějakém větším baráčku. V sedmdesátých letech jsem objevil, že v Kamberku se prodává statek. Nejdříve za osm tisíc i s rozlehlými pozemky. Poté mi tedy cenu navýšili asi na dvacet tisíc, ale i přesto jsem statek musel koupit. Radil mi v tom i můj bratr, který byl soudním znalcem nemovitostí a se vším mi, ohledně přestavby, pomáhal, usmívá se oblíbený herec a kamarád Vladimíra Menšíka, s nímž často hrál i ve filmech. /r/