Politici SSSR Gorbačov a prezident USA George Bush se dohodli na převratu v ČSFR za pomoci StB a studentů. Aby se převrat uskutečnil, vymysleli mrtvého studenta na 17. listopadu, jehož hrál Ludva Zifčák. Tím měl být národ dohnán k tomu, aby masově protestoval, byl aktivnější, naštvanější a starý režim odstranil demonstracemi proti vedení státu. Plány Gorbačova a Bushe se zdařily. Gorbačov všechny přátele ze socialistických zemí hodil přes palubu. Když byl v Praze, utíkal před nimi a k nikomu se nehlásil.

Poslanec ODS Benda s příslušníky STB dělal 17.11. převrat

Půl miliónu Zifčáků mezi lidmi a v knihovnách v ČR i SR. Jsou to paměti Ludvíka Zifčáka, které odhalují pozadí převratu v roce 1989. Tento „student“ vydal v roce 1991 paměti... Vyšly v tehdejším vydavatelství Špígl v nákladu bezmála půl miliónu výtisků. Jsou to tři díly, které dnes najdete v knihovnách a mezi lidmi. Celý náklad byl hned rozebrán. Původně měly tyto paměti vyjít jako kniha...

Vydavatelství, které se o to pokoušelo, by to však nestihlo do tehdejšího 17. listopadu 1991, a kromě toho se obávalo, aby nemělo po vydání potíže... Proto Paměti Zifčáka vyšly v novinové formě. Ale lidem to nevadilo. Chtěli vědět, jak to skutečně bylo s převratem u nás, který byl předem připravený a museli o tom předem vědět jak v USA, tak i v Sovětském svazu, protože na našem ministerstvu vnitra byla řada sovětských poradců.... A ti, co se u nás šustlo, hned hlásili do Moskvy. A tak i na Východě se předem vědělo, že se u nás připravuje převrat. A scénář byl dobře připravený, aby vše vyšlo. A stalo se.

Vše 17. listopadu 1989 pečlivě sledoval i generál Lorenc s odborníky z Moskvy ve vile vnitra v Praze na Vinohradech. Věděli i to, co se dělo na Albertově, na Národní třídě v Praze, kde je „mrtvý“ student Martin Šmíd... Ve Svobodném slově pracovala redaktorka Šmídová, a tak se mohla vyskytnout i informace, že je to její syn. O „mrtvém“ studentovi se dostala zpráva prostřednictvím Petra Uhla, který byl později redaktorem Práva, do Svobodné Evropy a do Hlasu Ameriky, a tím celá akce měla větší vážnost. I když to byla, jak se později zjistilo, poplašná zpráva, Uhl za ni nikdy nebyl stíhán. Jen Ludva Zifčák si odseděl pár měsíců ve vězení v Břeclavi. A z funkcionářů KSČ jako jediný Miroslav Štěpán v Plzni na Borech. Jak bylo a je vidět, u tajné policie jsou všude na světě odborníci. Ale dnes si zásluhu na převratu u nás přisuzuje mnoho jiných lidí a dokonce za to dostávají odměny.

S Ludvou Zifčákem vyšel později také rozhovor v časopise Týden, v němž uvedl, že o převratu u nás v roce 1989 se na StB hovořilo už týden před demonstrací. Po převratu to prý přiznal i šéf druhé správy MV Žák. Do skupiny L. Zifčáka patřila i Drahomíra Dražská, o které se po převratu hodně hovořilo na veřejnosti. Samozřejmě, že to nebylo zřejmě její pravé jméno, a ta měla za úkol o „mrtvém“ studentovi podat zprávu Uhlovi a ten to poslal do médií na Západě.

Uhl po převratu dostal pěkné koryto v ČTK, kde byl ředitelem a poslal do Anglie Ivana Kytku, který je tam dodnes. Ale nikoliv za ČTK, ale dělá v BBC. Chvíli byl i zpravodajem Čs.televize v Londýně. Když byl po určité době odvolán a měl dělat v Praze v ČT vedoucí funkci, ukázalo se, že mu to moc nejde a kromě toho se proti němu bouřili mnozí redaktoři. A tak Kytka raději „prchl“ znovu do Anglie, kde je dodnes. Syn studoval v USA, jak uváděla média.

Když byl Kytka ještě v ČTK a chodil jako zpravodaj do FS, stále se „modlil“, aby ho Uhl skutečně do Anglie poslal, aby si to nerozmyslel a nenašel pro zahraničního zpravodaje ČTK někoho jiného. Kytka by za to měl dnes dát Uhlovi tučnou odměnu. Bez něj by tam nikdy nebyl. Paměti Ludvy Zifčáka jsou nepochybně velmi zajímavé. Uvedl to i v rozhovoru Týdne. Měly se pouze vyměnit kádry... A muselo to být velice rychle, protože ÚV KSČ na prosincovém plénu chtěl učinit větší změny. Ale Gorbačov už dříve se dohodl s Bushem, a tak převrat v ČSFR byl nevyhnutelný. Na soudruhy z KSČ si pak Gorbačov už nikdy nevzpomněl a nesetkal se s nimi. Nakonec byl v Moskvě také odstaven.

VRÁTNÁ DRAŽSKÁ SLEDOVALA STUDENTY

Na pořady v ČT k 17. listopadu si posteskl i bývalý vedoucí funkcionář lidovců Bartončík, který pochází z Moravy. Když ho před volbami po převratu v roce 1989, kdy chtěl být předsedou FS, odrovnali jiní noví politici, Bartončík skončil s politickou kariérou ve straně lidové. Ještě se snažil založit novou stranu lidovců na jižní Moravě, kde je nejvíce lidovců, ale to se mu nepodařilo, což je určitě škoda. Protivníci ho odrovnali skandálním článkem v novinách. Prý byl agentem StB...
Ale takových bylo více a jejich tajné svazky záhadně zmizely z archívů. Hodně by o tom mohl vyprávět Petr Cibulka, který brzy po převratu vydal seznam agentů StB. Dodnes je o ně stále velký zájem a najdou se na internetu Petra Cibulky. Bartončíkovi dala slovo 17. listopadu také ČT. Vypadal velice pěkně a hovořil jako zkušený, rozumný a významný politik. Mimo jiné na adresu ČT poznamenal, že mnohé pořady jsou zkreslené, neodpovídají současnému životu v ČR, lidem na venkově i ve městech, jejich starostem, potížím. Pořad v ČT uváděl zpěvák Michal Prokop, který si vzal za manželku dceru prvního náměstka Čs. televize Diviše, který v televizi šéfoval před převratem. A jistě z toho měl užitek i Prokop... A tentýž Prokop novým šéfům ČT po převratu nevadil. Vydělával v ČT ročně statisíce korun.

ČT 17. listopadu v jednom pořadu slibovala divákům velkou senzaci... Prý konečně promluví Drahomíra Dražská, která v roce 1989 oznámila Uhlovi, který byl později redaktorem Práva, že je na Národní třídě mrtvý student. Jenže žádná senzace se nekonala... ČT Dražskou vůbec neukázala. Byla schovaná za plentou a všechno popírala. Prý si vše o mrtvém studentovi Šmídovi vymyslela, nikdy ho neznala, neviděla, neznala Zifčáka, nebyla spolupracovnicí StB a podobně. V Pamětech Ludvy Zifčáka, alias Růžičky, (tři díly), které vyšly v roce 1991 v nákladu téměř půl miliónu výtisků a jsou ve všech knihovnách v ČR i SR a mezi lidmi, je uvedeno něco jiného:

Několik dní po schůzce s tajemným panem Albertem seznámil Petr Fiala, údajně student Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze, Růžičku s jistou slečnou či paní Drahomírou Dražskou. Pracovala jako noční vrátná na stejné fakultě, na níž Fiala studoval. Nakonec se ukázalo, že byla vdanou paničkou. Podle Fialova sdělení dobře znala prostředí na fakultě a ještě lépe studenty. Na Růžičku působila celkem obstojně, avšak nejvíc jej potěšil její vztah k Fialovi, který byl víc než přátelský. A Fiala patřil k lidem, kterým Růžička věřil. A to hlavní, kterého Růžička dosadil do vedení NSS. Byl to prostě jeho člověk. Oba měli s Dražskou stejný úmysl – zapojit ji do studentského hnutí jako studentku, ač jí nikdy nebyla...

Vzhledem k Fialovým poznatkům mu Růžička důrazně uložil, aby s Dražskou o jejich stycích s Bendou promluvil. Uvědomoval si, že by ji mohli potřebovat. Dražská byla vcelku ovladatelná osoba, snadno manipulovatelná a jako vrátná měla dost příležitostí dostat se do styku s dalšími studenty, které mohla ovlivnit k náklonnosti k NSS. Mělo by to především význam v případě politických změn... V rozhovoru se Dražská Fialovi svěřila s tím, že ji mladý Benda (dnes poslanec ODS) požádal, aby mu zjistila dvě jména studentů na MMF UK v Praze. Fiala Růžičkovi rovněž sdělil, že Dražská Bendovi ta dvě jména zjistila. Jednalo se rovnou o dva Martiny Šmídy!

Shodou okolností se Dražská hned po manifestaci potkala s mladou ženou, která k ní byla velmi milá. Pomohla jí dojít na ošetření do nemocnice. V té době Dražská netušila, že mladá žena se představila jako Mirka Litomiská, je sitgnatářkou Charty 77. Dražská Litomiské předala informaci, jak byly spolu dohodnuté. V případě, že Litomiská nevolala Uhla, zavolá mu večer Dražská. Ing. Petr Uhl, šéf VIA, obdržel magnetofonový záznam se zprávou Dražské, která popisuje, jak úderem příslušníka Bezpečnosti zůstal její přítel Martin Šmíd ležet pod státní, červenomodrobílou vlajkou...

A Uhl tomu naletěl... Ani mu nevadilo, že pásek dostal o den později. Informaci si vůbec neověřil. Byla to poplašná zpráva, která vedla k převratu v ČSFR. A o všem byli informováni důstojníci ze SSSR, kteří působili na vnitru a byli poradci generála Lorence, který byl šéfem StB. Lorenc byl po převratu ve vazbě ve věznici v Praze na Pankráci. Po propuštění s ním byl rozhovor ve Svobodném slově. A když v roce 1990 začal vycházet deník Špígl, vycházel na pokračování rozhovor s generálem Lorencem.

Celý spis o generálu Lorencovi byl nakonec předán na Slovensko, ale tam souzen nebyl. Odsouzeni byli v ČR jen tajemník Měst. výboru KSČ v Praze M. Štěpán a “mrtvý” student Ludva Zifčák, který si odpykával trest ve věznici v Břeclavi. Podrobné informace o vrátné, agentce Dražské, jsou v Pamětech Zifčáka, které jsou v každé knihovně v ČR i SR, protože redakce Špíglu, podobně jako jiné noviny, musely všem knihovnám zasílat povinné výtisky. (r)

X X X

"MRTVÉHO STUDENTA" ZIFČÁKA NA OSLAVY PŘEVRATU NIKDY NEPOZVALI, POLICISTY VYHODILI

Zifčákovy paměti odhalují pozadí převratu 1989: Půl miliónu Zifčáků mezi lidmi a v knihovnách v ČR i SR. Jsou to paměti Ludvíka Zifčáka, které odhalují pozadí převratu v roce 1989. Tento „student“ vydal v roce 1991 paměti... Vyšly v tehdejším vydavatelství Špígl v nákladu bezmála půl miliónu výtisků.

Jsou to tři díly, které dnes najdete v knihovnách a mezi lidmi. Celý náklad byl hned rozebrán. Původně měly tyto paměti vyjít jako kniha... Ale vydavatelství, které se o to pokoušelo, by to nestihlo do tehdejšího 17. listopadu 1991, a kromě toho se obávalo, aby nemělo po vydání potíže... Proto Paměti Zifčáka vyšly v novinové formě. Ale lidem to nevadilo.
Chtěli vědět, jak to skutečně bylo s převratem u nás, který byl předem připravený a museli o tom předem vědět jak v USA, tak i v Sovětském svazu, protože na našem ministerstvu vnitra byla řada sovětských poradců.... A ti, co se u nás šustlo, hned hlásili do Moskvy. A tak i na Východě se předem vědělo, že se u nás připravuje převrat. A scénář byl dobře připravený, aby vše vyšlo. A stalo se.

Vše 17. listopadu 1989 pečlivě sledoval i generál Lorenc s odborníky z Moskvy ve vile vnitra v Praze na Vinohradech. Věděli i to, co se dělo na Albertově, na Národní třídě v Praze, kde je „mrtvý“ student Martin Šmíd... Ve Svobodném slově pracovala redaktorka Šmídová, a tak se mohla vyskytnout i informace, že je to její syn. O „mrtvém“ studentovi se dostala zpráva prostřednictvím Petra Uhla, který byl později redaktorem Práva, do Svobodné Evropy a do Hlasu Ameriky, a tím celá akce měla větší vážnost.

I když to byla, jak se později zjistilo, poplašná zpráva, Uhl za ni nikdy nebyl stíhán. Jen Ludva Zifčák si odseděl pár měsíců ve vězení v Břeclavi. A z funkcionářů KSČ jako jediný Miroslav Štěpán v Plzni na Borech. Jak bylo a je vidět, u tajné policie jsou všude na světě odborníci. Ale dnes si zásluhu na převratu u nás přisuzuje mnoho jiných lidí a dokonce za to dostávají odměny.

S Ludvou Zifčákem vyšel později také rozhovor v časopise Týden, v němž uvedl, že o převratu u nás v roce 1989 se na StB hovořilo už týden před demonstrací. Po převratu to prý přiznal i šéf druhé správy MV Žák. Do skupiny L. Zifčáka patřila i Drahomíra Dražská, o které se po převratu hodně hovořilo na veřejnosti. Samozřejmě, že to nebylo zřejmě její pravé jméno, a ta měla za úkol o „mrtvém“ studentovi podat zprávu Uhlovi a ten to poslal do médií na Západě.

Uhl po převratu dostal pěkné koryto v ČTK, kde byl ředitelem a poslal do Anglie Ivana Kytku, který je tam dodnes. Ale nikoliv za ČTK, ale dělá v BBC. Chvíli byl i zpravodajem Čs.televize v Londýně. Když byl po určité době odvolán a měl dělat v Praze v ČT vedoucí funkci, ukázalo se, že mu to moc nejde a kromě toho se proti němu bouřili mnozí redaktoři. A tak Kytka raději „prchl“ znovu do Anglie. Když byl ještě v ČTK a chodil jako zpravodaj do FS, stále se „modlil“, aby ho Uhl skutečně do Anglie poslal, aby si to nerozmyslel a nenašel pro zahraničního zpravodaje ČTK někoho jiného. Kytka by za to měl dnes dát Uhlovi tučnou odměnu. Bez něj by tam nikdy nebyl.

Paměti Ludvy Zifčáka jsou nepochybně velmi zajímavé. Uvedl to i v rozhovoru Týdne. Měly se pouze vyměnit kádry... A muselo to být velice rychle, protože ÚV KSČ na prosincovém plénu chtěl učinit větší změny. Ale Gorbačov už dříve se dohodl s Bushem, a tak převrat v ČSFR byl nevyhnutelný. Na soudruhy z KSČ si pak Gorbačov už nikdy nevzpomněl a nesetkal se s nimi. Nakonec byl v Moskvě také odstaven.
Ludva Zifčák je dnes hoteliérem na severní Moravě a vyhození policisté si museli najít jinou práci

VRÁTNÁ DRAŽSKÁ SLEDOVALA STUDENTY

Na pořady v ČT k 17. listopadu si posteskl i bývalý vedoucí funkcionář lidovců Bartončík, který pochází z Moravy. Když ho před volbami po převratu v roce 1989, kdy chtěl být předsedou FS, odrovnali jiní noví politici, Bartončík skončil s politickou kariérou ve straně lidové. Ještě se snažil založit novou stranu lidovců na jižní Moravě, kde je nejvíce lidovců, ale to se mu nepodařilo, což je určitě škoda. Protivníci ho odrovnali skandálním článkem v novinách. Prý byl agentem StB…
Ale takových bylo více a jejich tajné svazky záhadně zmizely z archívů. Hodně by o tom mohl vyprávět Petr Cibulka, který brzy po převratu vydal seznam agentů StB. Dodnes je o ně stále velký zájem a najdou se na internetu Petra Cibulky. Bartončíkovi dala slovo 17. listopadu také ČT. Vypadal velice pěkně a hovořil jako zkušený, rozumný a významný politik.
Mimo jiné na adresu ČT poznamenal, že mnohé pořady jsou zkreslené, neodpovídají současnému životu v ČR, lidem na venkově i ve městech, jejich starostem, potížím. Pořad v ČT uváděl zpěvák Michal Prokop, který si vzal za manželku dceru prvního náměstka Čs. televize Diviše, který v televizi šéfoval před převratem. A jistě z toho měl užitek i Prokop... A tentýž Prokop novým šéfům ČT po převratu nevadil. Vydělával v ČT ročně statisíce korun.

ČT 17. listopadu v jednom pořadu slibovala divákům velkou senzaci... Prý konečně promluví Drahomíra Dražská, která v roce 1989 oznámila Uhlovi, který byl později redaktorem Práva, že je na Národní třídě mrtvý student. Jenže žádná senzace se nekonala...

ČT Dražskou vůbec neukázala. Byla schovaná za plentou a všechno popírala. Prý si vše o mrtvém studentovi Šmídovi vymyslela, nikdy ho neznala, neviděla, neznala Zifčáka, nebyla spolupracovnicí StB a podobně. V Pamětech Ludvy Zifčáka, alias Růžičky, (tři díly), které vyšly v roce 1991 v nákladu téměř půl miliónu výtisků a jsou ve všech knihovnách v ČR i SR a mezi lidmi, je uvedeno něco jiného: Několik dní po schůzce s tajemným panem Albertem seznámil Petr Fiala, údajně student Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze, Růžičku s jistou slečnou či paní Drahomírou Dražskou.

Pracovala jako noční vrátná na stejné fakultě, na níž Fiala studoval. Nakonec se ukázalo, že byla vdanou paničkou. Podle Fialova sdělení dobře znala prostředí na fakultě a ještě lépe studenty. Na Růžičku působila celkem obstojně, avšak nejvíc jej potěšil její vztah k Fialovi, který byl víc než přátelský. A Fiala patřil k lidem, kterým Růžička věřil. A to hlavní, kterého Růžička dosadil do vedení NSS. Byl to prostě jeho člověk. Oba měli s Dražskou stejný úmysl – zapojit ji do studentského hnutí jako studentku, ač jí nikdy nebyla...

Vzhledem k Fialovým poznatkům mu Růžička důrazně uložil, aby s Dražskou o jejich stycích s Bendou promluvil. Uvědomoval si, že by ji mohli potřebovat. Dražská byla vcelku ovladatelná osoba, snadno manipulovatelná a jako vrátná měla dost příležitostí dostat se do styku s dalšími studenty, které mohla ovlivnit k náklonnosti k NSS. Mělo by to především význam v případě politických změn...

V rozhovoru se Dražská Fialovi svěřila s tím, že ji mladý Benda (dnes poslanec ODS) požádal, aby mu zjistila dvě jména studentů na MMF UK v Praze. Fiala Růžičkovi rovněž sdělil, že Dražská Bendovi ta dvě jména zjistila. Jednalo se rovnou o dva Martiny Šmídy!

Shodou okolností se Dražská hned po manifestaci potkala s mladou ženou, která k ní byla velmi milá. Pomohla jí dojít na ošetření do nemocnice. V té době Dražská netušila, že mladá žena se představila jako Mirka Litomiská, je sitgnatářkou Charty 77. Dražská Litomiské předala informaci, jak byly spolu dohodnuté. V případě, že Litomiská nevolala Uhla, zavolá mu večer Dražská. Ing. Petr Uhl, šéf VIA, obdržel magnetofonový záznam se zprávou Dražské, která popisuje, jak úderem příslušníka Bezpečnosti zůstal její přítel Martin Šmíd ležet pod státní, červenomodrobílou vlajkou... A Uhl tomu naletěl...
Ani mu nevadilo, že pásek dostal o den později. Informaci si vůbec neověřil. Byla to poplašná zpráva, která vedla k převratu v ČSFR. A o všem byli informováni důstojníci ze SSSR, kteří působili na vnitru a byli poradci generála Lorence, který byl šéfem StB. Lorenc byl po převratu ve vazbě ve věznici v Praze na Pankráci. Po propuštění s ním byl rozhovor ve Svobodném slově.

A když v roce 1990 začal vycházet deník Špígl, vycházel na pokračování rozhovor s generálem Lorencem. Celý spis o generálu Lorencovi byl nakonec předán na Slovensko, ale tam souzen nebyl. Odsouzeni byli v ČR jen tajemník Měst. výboru KSČ v Praze M. Štěpán a “mrtvý” student Ludva Zifčák, který si odpykával trest ve věznici v Břeclavi. Podrobné informace o vrátné, agentce Dražské, jsou v Pamětech Zifčáka, které jsou v každé knihovně v ČR i SR, protože redakce Špíglu, podobně jako jiné noviny, musely všem knihovnám zasílat povinné výtisky.

O převratu v roce 1989 by se mělo pravdivě učit i ve školách. Třeba i poslankyně Wildumetzová z Karlovarska, která je učitelkou tělovýchovy a občanské výchovy. Jako místopředsedkyně parlamentu by měla založit v parlamentu diskuzní klub k událostem převratu v roce 1989 v ČR a SR za pomoci Gorbačova a prezidenta USA Bushe. Hodně by měl všem vyprávět i dlouholetý poslanec ODS Benda o tom, jak se organizují převraty, a spolupracuje s tajnými službami. Za to, že má dnes koryto v politice, může děkovat jedině všem organizátorům v cizině, u nás a na Slovensku.

X X X

PREZIDENT BUSH ZA PŘEVRAT S GORBAČOVEM V ČR A SR POZVÁN DO PRAHY

Nejsem emocionální člověk, říkal Bush. Prezident, který pomohl Česku ke svobodě

Sami Američané o něm mluví jako o nejúspěšnějším prezidentovi USA, který v Bílém domě sloužil jen jeden prezidentský termín. George H. W. Bush, který v pátek zemřel ve věku čtyřiadevadesáti let, bezpečně provedl Spojené státy a s pomocí dalších státníků i celý svět turbulentním obdobím konce studené války.

Jeho umírněný postup a přehled v zahraniční politice výrazně přispěly k tomu, že svět na východ od železné opony tehdy neupadl do chaosu. Že čtyřicet let dlouhý studený konflikt, s nebezpečím jaderných zbraní na obou stranách, skončil bez výbuchu, bez války.

"Jistě nejsem viděn jako vizionář. Ale doufám, že jsem viděn jako pevný, rozvážný a schopný," napsal si prezident George Bush starší do deníku v poslední den převratného roku 1989.
V roce 1991 pak nechal Američany částečně zapomenout na trauma Vietnamu, když v bleskové vítězné válce v Perském zálivu vyhnal irácká vojska z Kuvajtu. Během čtyřiceti dnů stáli Američané před Bagdádem a Saddám Husajn musel kapitulovat.

Bushova popularita mezi Američany v té chvíli vyskočila na 90 procent. Ale stačil rok a Bush v prezidentských volbách v roce 1992 neobhájil možnost pokračovat v Bílém domě další čtyři roky.

Prohrál s mladým demokratickým guvernérem z Arkansasu Billem Clintonem. Když mu podrazila nohy ekonomická recese a pocit Američanů, že je sice úspěšný v zahraniční politice, ale nechápe jejich každodenní domácí problémy.
Vřelý a se smyslem pro humor

George H. W. Bush byl klidnou silou. Zkušený, střízlivý politik, na první pohled možná až trochu upjatý, ve skutečnosti se smyslem pro humor a podle řady svědectví lidsky vřelý.

Například s velkým pochopením pro "barbary z východu", když v únoru 1990 přivítal v Bílém domě delegaci čerstvě zvoleného československého prezidenta Václava Havla.
Související
Zemřel 41. prezident USA George Bush starší. Muž, jenž ukončil studenou válku

Účastníci výpravy se dodnes pamatují, jak Bush sice překvapeně, ale s porozuměním toleroval veškeré překračování protokolu a divokou odvázanost členů delegace. Někteří z nich vůbec poprvé v životě vyrazili na západ od bývalé železné opony.

V listopadu 1990 prezident Bush návštěvu Václavu Havlovi oplatil, když přijel do Prahy na první výročí "sametové revoluce". Kolem jeho pobytu nebylo tolik hvězdného vzruchu, jako když o čtyři roky později hrál Bill Clinton v pražské Redutě na saxofon. Ale pro Československo to v té chvíli bylo zásadní potvrzení, že už je znovu součástí Západu.
"Děkuji vám, moji čeští a slovenští přátelé. Je pro mě velkou ctí navštívit tuto hrdou a krásnou zemi a moci se připojit k oslavám prvního výročí výjimečné sametové revoluce," prohlásil Bush v Praze.

Nepřijel poučovat a radit. Jako by energie tehdejší české a slovenské společnosti byla i pro něho samotného stále a znovu překvapivým potvrzením, že Spojené státy pod jeho vedením pomáhají Československu v obrovském, odvážném projektu na cestě od socialismu ke svobodě.

Zesnulý americký exprezident George Bush starší bude měl státní pohřeb ve washingtonské katedrále, kterého se zúčastní i současná hlava státu Donald Trump s manželkou Melanií. Detailní rozvrh smutečního obřadu zatím nebyl oficiálně zveřejněn, ani jeho datum. Uvedla však, že Trump vyhlásí středu 5. prosince dnem státního smutku.
Během průjezdu prezidentské kolony po Václavském náměstí Bush zboural veškerý pečlivě připravený protokol a vyšel k nadšenému davu, aby se s lidmi osobně pozdravil.

Bush tehdy přivezl do Prahy repliku amerického Zvonu svobody, kterou pak pokřtil několika údery přímo na Václavském náměstí. Dnes to působí pateticky, tehdy z toho zaplněnému náměstí běhal mráz po zádech.

S nadšením šel bránit Ameriku
George Bush to nedělal často, nebylo mu to vlastní. Neměl v sobě přirozené kouzlo svého předchůdce v úřadě, prezidenta Ronalda Reagana, se kterým by si obyčejný Američan vždy rád zašel na pivo.
Na výkon prezidentské funkce byl ale Bush připraven, politicky a svou životní zkušeností. Přinejmenším stejně dobře, a možná ještě lépe, než Reagan.

George H. W. Bush se narodil jako druhý z pěti dětí v dobře situované americké rodině z Massachusetts v Nové Anglii. Jeho otec Prescott S. Bush byl senátor a úspěšný finančník. Jeho syn George dokončoval střední soukromou školu a chystal se ke zkouškám na Yaleovu univerzitu, když Japonci v prosinci 1941 zaútočili na Pearl Harbor.

"Nemohl jsem se dočkat, až se půjdu přihlásit," napsal později Bush ve své autobiografické knize. Jako osmnáctiletý se stal nejmladším pilotem amerického námořního letectva v Pacifiku. Na bombardér si nechal napsat jméno své dívky, lásky ze střední školy, Barbary.

V září 1944 byl sestřelen, dva muži z posádky letadla zahynuli. Jeho zachránila americká ponorka jen chvíli předtím, než na místo dorazili Japonci. Domů se vrátil před Vánoci 1944 a o několik dnů později si vzal slečnu Barbaru Piercovou za ženu.
Za diplom z ekonomie na Yaleově univerzitě dostal v roce 1948 od rodičů automobil a ještě ten samý rok do něho manželé George a Barbara nasedli, aby vyrazili do vlastního života. Do Texasu, kde George Bush začal podnikat v naftovém průmyslu.

Pracoval s několika prezidenty
Jeho firma v Houstonu, kde rodina žila, prosperovala. Na začátku roku 1966 ale George Bush rezignoval na místo ředitele, když oznámil svoji kandidaturu za republikány do amerického Kongresu.
Byl zvolen a své místo pak ještě jednou obhájil. V roce 1971 si ho ovšem už vyhlédl tehdejší prezident Richard Nixon a dal Bushovi překvapivou nabídku - post amerického velvyslance v OSN.

Pomáhal Bushovi i Nixonovi. Příběh Čechoameričana Maleka, který radil prezidentům
Jako ambasador v OSN George Bush nebyl Nixonovi tak blízko, aby ho spolu s ním strhla do hlubin aféra Watergate. Jeho kariéra pokračovala dál na poli zahraničí politiky a prezident Gerald Ford ho v roce 1974 poslal jako vůbec prvního velvyslance USA do Číny.

Hned o dva roky později čekal George Bushe nový úkol, stal se ředitelem americké zpravodajské služby CIA. Po nástupu demokratického prezidenta Jimmyho Cartera se George Bush vrátil do Texasu, ale ne proto, aby z politiky odešel. Připravoval se na útok na nejvyšší pozici země.
"Jsem odhodlán jít do toho v roce 1980 zcela naplno," zaznamenal si v lednu 1979 do deníku své rozhodnutí kandidovat v roce 1980 v prezidentských volbách.

Byl poražen v republikánských primárkách, vítězný Ronald Reagan mu ovšem nakonec - po napínavém váhání, kdy zvažoval Geralda Forda - nabídl pozici viceprezidenta, kterým Bush zůstal i po Reaganově znovuzvolení v roce 1984. Po osmileté průpravě na místě "dvojky" pro Bushe přišel pravý čas na druhý pokus o místo nejvyšší.
A tentokrát úspěšný, 8. listopadu 1988 byl George Herbert Walker Bush zvolen 41. prezidentem USA, když přesvědčivě porazil demokrata Michaela Dukakise.

"Nejsem emocionální člověk"
"Revoluce roku 1989 jsou zásadními změnami, je to začátek nové éry ve světových záležitostech," řekl Bush, když jako americký prezident v lednu 1990 poprvé promluvil ke Kongresu. Uvědomoval si, o jaký dějinný zlom jde, a dobře také věděl, jakou mají právě Spojené státy zodpovědnost.

Když v listopadu 1989 padla Berlínská zeď, působilo jeho vystupování vzhledem k revolučnosti tehdejších chvil až odtažitě, jako by nedoceňoval, čeho je právě svědkem. "Prostě nejsem typem emocionálního člověka," odpověděl Bush novinářce v Bílém domě.

Z jeho strany šlo ovšem o zcela záměrnou zdrženlivost. "Když si s tím poradíme špatně a bude to celé vypadat jako americký projekt, můžeme tím vyvolat výbuch negativních reakcí a vyústí to v krveprolití," uvědomoval si Bush, jak kontraproduktivní by mohla být zvláště ve vztahu k Sovětskému svazu projekce americké síly a triumfu.

JEDNÁNÍ BUSHE S GORBAČOVEM

George Bush opakovaně jednal s tehdejším sovětským lídrem Michailem Gorbačovem. Podepsali důležité odzbrojovací dohody, s účastí dalších politiků se dohodli na sjednocení Německa. Bushův přístup Gorbačovovi pomohl k tehdy mírovému rozpadu Sovětského svazu.

Mizející svět Hillary Clintonové a washingtonská zrada obrazů v pražské Libni

George Bush se zároveň nebál nasazení síly tam, kde to viděl jako lepší či nutnou možnost. Jeho vojenský zásah v Panamě v roce 1989 odstavil od moci generála Manuela Noriegu.
A když v polovině ledna 1991 irácký vůdce Saddám Husajn nesplnil lhůtu Rady bezpečnosti OSN k odchodu z okupovaného Kuvajtu, z Bushova rozkazu udeřily Spojené státy tři hodiny po půlnoci 16. ledna washingtonského času plnou silou.

"Naším cílem není dobytí Iráku, ale osvobození Kuvajtu," prohlásil Bush ve zvláštním televizním projevu k Američanům. Saddám Husajn mu troufale odpověděl, že "začala matka všech bitev".
Ta "matka" ale měla jepičí život. Po absolutní letecké převaze, po čtyřicetidenním bombardování iráckých pozic, americké pozemní síly za minimálních ztrát během sto hodin válku vítězně dokončily.

George Bush vyhlásil příměří. Rozhodl se, že Saddáma Husajna nechá u moci a do bezpečí nechal uniknout i elitní síly jeho Revolučních gard. Podle některých Bushových kritiků to byla chyba, ale celkově Bush na domácí scéně slavil triumf.
Když po konci války v březnu 1991 vystoupil v Kongresu, přivítal ho tříminutový potlesk a skandování "Bush, Bush, Bush!". A jeho popularita mezi Američany zamířila do historických výšek.

Prezidentem jen jednou

"George H. W. Bush byl nejlepším prezidentem této země z těch, kteří sloužili jeden termín," je přesvědčen James Baker, který byl v letech 1989 až 1992 Bushovým ministrem zahraničí.
V Bakerově vyjádření je pochvala, ale zároveň vystihuje jeden z nejpřekvapivějších neúspěchů americké politické historie. Svoji obrovskou podporu z roku 1991 totiž Bush o rok později nedokázal proměnit v obhajobu prezidentského úřadu.

"Čtěte mi ze rtů, žádné nové daně," byla osudová věta, kterou ve své první kampani v roce 1988 slíbil, že jako prezident nezvedne daně. Jenže tento slib nedodržel, což proti němu postavilo část jeho vlastních republikánů.
S McCainem bude pochována i jeho Amerika. Spojené státy pak patřily Trumpovi